Život bez života

Únor 2007

„ ‚Internet‘…dělééj. Tak… ‚jméno‘…. ‚heslo‘…Wow mám nový e-mail. ‚Číst‘…tak rychle ty křápe.“ „peru“ se s mým hooodně starým počítačem. Otevřu e-mail a najdu psaní od neznámé paní.

„Dobrý den. Nevím, jak mám tento e-mail začít, ještě nikdy se mi to nestalo. Píšu proto, že jsem viděla váš profil na internetu. Máte zkušenosti a píšete tam, že Vás baví tanec a nejspíš vám i jde, podle toho, jaké máte napsané úspěchy v různých soutěžích. Zaráží mě akorát, že tato ocenění jsou tam psaná naposledy v roce 2004. Je tam i vaše fotka a podle mě jste přesně to, co potřebujeme.“

„Silně pochybuju“

„Ještě jsem se vám ani nepředstavila. Jmenuji se Jennifer Gualite, pracuji v jedné taneční organizaci. Můžete za týden ve středu přijít na konkurz? Byla bych moc ráda, kdyby jste se mi ozvala. Samozřejmě, s penězi problém nebude.
Děkuji předem Jennifer.“

Toto jsem si přečetla asi ještě desetkrát. Brečela jsem u toho a vzpomínala…
„SAKRA! Sakra, sakra…“
Najednou vrzly dveře…„Co se děje Amy?“
„Mami…“ ukázala jsem na monitor s otevřeným e-mailem. Ukázala jsem na něj bezmocně a sklesle.
….máma mě objala…
„Jdu se učit!“ odstrčila jsem ji a otočila se k ní zády. Odešla.
„Jsem blbá!“ neměla jsem ji takhle odehnat, ale já tak nesnáším, když mě někdo lituje…nepotřebuju lítost. „Si všichni myslí, že jsem malej harant, ale já nejsem!“
Posledních pár let neslyším nic jiného než „Amy, ty chudáčku“ nebo „Amy, kdybys něco potřebovala.“ nebo „Amy, já si vůbec neumím představit, co bych dělala, kdyby se to stalo mě…“
To teda neumíš…nikdo neumí, dokud si to neprožije. Jeden den…a všechno v mým životě je v háji!
Už jste si někdy říkali, že máte „den blbec“? A co je teda tohle?! Jak nazvete, vy chytráci, můj den před třemi lety?!

…..

„Amy, odepíšeš jí?“ opatrně se máma zeptala po dvou dnech ustavičného mlčení.
„Jo, napíšu…je to asi fajn ženská…chci jí vysvětlit, proč tam nepřijdu.“ Odvětila jsem. Řekla jsem to vychladle…jako by se mezi mnou a mámou nic nestalo, ale při tom mi nedávný incident ležel v žaludku jako červ, co se prokousává dál a dál. Chtěla jsem se omluvit, ale nějak to prostě nešlo.
Sedla jsem si hned k počítači a začala psát…

„Dobrý den. Chci se vám omluvit, ale na konkurz nepřijdu (tímto vysvětluji i to, proč mám ocenění naposledy v roce 2004)…nemohu přijít, protože…“

„Amy, máš tu návštěvu.“ křičela máma ode dveří.
„Už letím..“
Když jsem se přiblížila ke dveřím, uslyšela jsem je, jak se baví… „Za chvilku je tady,“ udržovala konverzaci máma.
„Ano, děkuji…Jistě vám o tom e-mailu řekla, nebo ne?“
„Řekla, ale…“

To snad ne!!!!!!! Začala jsem se celá třást…nesmí mě takhle vidět…to nejde. Co tady vlastně dělááá?!
No tak…musíš tam…Hádala jsem se sama se sebou.
Vyhrála moje silnější část. Ta část, díky které se z toho všeho nezblázním.Zhluboka jsem se nadechla… Nejprve jsem vykoukla jen hlavou, pak se ukázala celá…
„Dobrý den,“ pověděla jsem.
„D…do…dobrý den,“ odpověděla mi na pozdrav a nejspíš se klepala ještě víc než já…koukala dost vyděšeně.
„Jsem hloupá…nevěděla jsem, že jsi…no…že jsi..“
„Na vozíku.“ doplnila jsem ji ostře. „Pojďte dál.“

leden 2004

„Ale mami…to nic není…jen mám prostě kašel…nevím, proč jsme tady...“
„Prostě tady jsme…uklidni se. Co když je to něco vážnýho?“
„No tak dobrá…“ souhlasila jsem otráveně.
„Tak pojďte.“ zavolala si nás sestřička do ordinace. Já s mámou jsme si tedy stouply a kráčely čekárnou směrem k sestřičce. Šla jsem jako na popravu. Mámě jsem sice tvrdila, že to nic není, ale sama jsem věřila (ač nerada) něčemu jinému. V hlavě mně tekla řeka myšlenek. „Co když se opravdu něco děje? Co když to není jen obyčejný kašel? Co když……..Ne…nechci k doktoru, já tam nemůžu!“
„Já tam nemůžu!“ vyšla mi má poslední myšlenka z úst…byla mnou přímo vykřičena. Začala jsem se bát a chovat jako malé dítě. Nakonec jsem tam opravdu vešla.
Když jsem vcházela zpět do čekárny, byl ze mě jiný člověk, byla ze mě naprostá nula. Byla jsem jen krysa v obrovském světě. Krysa, kterou ovládají jiní…která se musí přizpůsobit osudu. Tomu krutému osudu. Nebo to není osud a můžu si za to sama? Je to trest za něco?
To už jsem to nevydržela a spustila brek, brečela jsem tak, že jsem si myslela, že to nikdy neskončí. Ani jsem si neuvědomovala, proč brečím. V tuto chvíli asi proto, že se mi něco v životě změnilo. Najednou jsem ale pochopila pravdu. Něco dřív nepředstavitelného, ale teď naprosto reálného-je konec s tancem…můžu se pohybovat, ale nemůžu trénovat, nemůžu jezdit na soutěže, nemůžu TANCOVAT! Kvůli nemoci, o které jsem ještě včera nevěděla naprosto nic…kvůli astmatu.
Doktor říkal, že to snad půjde nějakými léky umírnit, ale mám mu věřit?
Máma se mně snažila pomoct, ale…nechtěla jsem s nikým mluvit! S nikým!
„Už musím zpátky do práce, zvládneš to?“zeptala se.
„Hmm..“ zabrblala jsem mezi smrkáním a záchvatem pláče.
Když máma odešla, zvedla jsem se také a courala se ke schodišti…
„Ať už jsem z té odporné nemocnice pryč!“
Neviděla jsem téměř nic přes skleněné oči zavalené slzami. Šla jsem však chodbou dál. Udělala jsem tolik kroků a nepomyslela bych, že při dalším neucítím pod nohou podlahu. Schody! Byly tam schody. Ve vteřině už jsem na zemi, kutálím se ze schodů, brečím a….nevěděla jsem, že to bude zároveň můj poslední krok.

Současnost
„Od té doby nemůžu chodit….“
s pláčem jsem Jennifer dopověděla příběh.
„Nic neříkáte…nedivím se vám…asi byste měla jít, stejně vám těžko pomohu.“
„Ne…tedy….jestli chceš, tak půjdu, ale…co rehabilitace? Nepomáhá?“ snažila se stále Jennifer.
„Nechodím na ně.“
„Já…tedy půjdu, ale zastavím se…zítra, budeš doma?…něco si zařídím…třeba bych ti pomohla..“
„Jo, doma budu. Pro mě za mě…klidně se stavte.“
„Zatím,“ rozloučila se. Já jsem na pozdrav zvedla ruku a zavřela dveře.

…..

„Dobré ráno, mami“
„Ahoj..kdy se má stavit ta paní?“
„Nevím…“
„Nezvonil teď někdo?“
„Nevím“
„Musí ta tvoje hudba tak řvát?“
„Ne, nemusí!…jdu otevřít.“ Nevím, co se to se mnou děje…sama si uvědomuji, jak jsem chladná a protivná, ale nemůžu se radovat. Jennifer mi jen připomněla, jak těžké bylo skončit s tím, pro co jsem žila od dětství, s tím, co nebyl jen sport, ale můj styl života….s tím, co byl MŮJ život.

Když jsem otevřela dveře, byla tam Jennifer, podle očekávání, ale vedle ní stál ještě někdo jiný…
„Ahoj,“ pozdravila nadšeně.
„Dobrý den…myslela jsem, že nepřijdete…“
Jennifer mojí drzou poznámku ignorovala a stále se usmívala.
„To je Charlie, tvůj nový rehabilitační asistent.“
„Ale já nikoho nepotřebuju…nemá to cenu. Už tancovat nemůžu. Proč mi neustále dělá někdo naděje, když stejně nikdy nic nevyjde?!“
„Promiň…chci ti pomoct…zkus Charlieho,“ (musím říct, že je to fešák…a černoch)
„jestli ti nepomůže, nechám tě už být, ale zkus to, prosím.“
„Proč to děláte?“ zeptala jsem se. Ona se ale jen podívala tím hezkým trochu vrásčitým obličejem. Těma modrýma mírumilovnýma očima… (i když je hezkej, proč by mi měl pomoct právě on, když to nedokázali ostatní?)
Nakonec jsem souhlasila.(ne proto, jak vypadá….udělala jsem to proto, že se snaží pomoct…oba)

…..

S Charliem jsem začala cvičit. Byli jsme spolu každý den. Dělala jsem pokroky. Nevím, jestli na tom mělo zásluhu cvičení nebo to, že jsem schůzky s Charliem nebrala jako povinnost, ale jako radost.
Od té nehody jsem se vlastně bavila jen s mámou…učila jsem se doma a uzavřela se do sebe…až do doby, kdy se objevil Charlie. Kamarádi mě po tom pádu navštěvovali, ale nemluvila jsem s nimi, tak to vzdali. Mrzí mě to a chci to napravit, ale stydím se za to, jak jsem se chovala. Charlie mě přemlouvá, abych jim zavolala….asi to udělám, ale musím ještě sebrat trochu odvahy.
Chodit ještě zdaleka nemohu, ale začínám nohy cítit a hlavně…zkouším tancovat. Asi to není moc představitelné…ale k tanci není za potřebí nohou, ale srdce. Pouštím si hudbu a, i když sedím, pohybuju se na ni. Také jsem zkoušela tančit na zemi. Jenny mi moc pomáhá. A jsem jí za to neskutečně vděčná.

O rok později

„Tak pojď.“ řekla Jennyfer.
„OK…uff.“
„Máš strach?“ zeptala se.
„A jakej…ale mám tebe s Charliem, mámu a všechny moje spolužáky…vy mě podržíte.“ Usmála jsem se…sice vyděšená, ale konečně šťastná.
Za tu dobu, co jsme cvičili se stalo moc věcí. Už mi stačí jen berle. Bylo krásné, když jsem se poprvé postavila…Charlie se zeptal: „Tak co?…Cítíš se na to?“
A já už kvůli němu a jeho snaze musela souhlasit. Chytila jsem se kolem jeho krku, on mě pomohl na nohy a takhle zavěšená jsem udělala po několika rokách první kroky. To samo o sobě bylo úžasné a ještě když se mnou byl on…člověk, který mi vždy věřil a tolik mi pomohl…
Nad tím vším přemýšlím právě, když belhám chodbou, abych šla za dveře, za kterými je slyšet křik dětských hlásků.
Vejdu dovnitř. Všechny holčičky, co tam jsou, ztichnou.„Ahoj, já jsem Amy, jsem vaše nová vedoucí. Budu vám dělat choreografii a cvičit vás.“ řekla jsem pár úvodních slov.
Holčičky se jen usmívaly.
Jenny mi nabídla, abych je trénovala hned, jak jsem se postavila na nohy, je to možnost, jak být zase s tancem, když to nemohu dělat sama. Doktor ale říká, že mám malou šanci na úplné uzdravení. Nevím, jestli tomu mám věřit…přes to…mám radost. Astma už je taky lepší, takže mi nic nebrání být tady.
S dětmi jsem se spřátelila okamžitě. Měla jsem z toho docela strach, protože jsem nikdy malé děti nevychovávala, nehlídala ani jsem s nimi moc nemluvila…a co víc…moc jsem je ani neměla v lásce…pořád to jen řve a neposlouchá…ale tyhle jsou jiné…
Holky byly živé a vůbec se nestyděly, tančily jak blázni a já se musela smát z některých obzvlášť povedených prvků. Najednou jsem si ale všimla děvčátka v rohu toho obrovského sálu, jak smutně sedí a nevšímá si ostatních. Dívala jsem se na ni a viděla jsem sebe před pár měsíci-uzavřenou, nemluvnou a uvnitř zničenou. Šla jsem za ní.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“ začala jsem.
„Kitty.“ Odpověděla potichoučku, že ji přes hlasitou hudbu nebylo téměř rozumět.
„Ahoj Kitty. Proč netančíš s ostatníma?“ žádala jsem vysvětlení.
Jen pokrčila rameny…
„Chceš, abych tu byla s tebou?“
„Ano“ podívala se mi konečně do očí.
„Dobře.“ Usmála jsem se, sedla si vedle ní a začala povídat.
Mluvily jsme o mně, ale já doufala, že z Kitty dostanu, co se jí stalo. Odpověď přišla dřív, než jsem si myslela. Neřekla to sama, ale ani nemusela…Pro Kitty si maminka přišla o půl hodiny později. Jen vstoupila do dveří, pozdravila mě (celkem mile) a začala křičet: „Můžeš mi říct, proč jsi zase tady?! Tvůj bratr mi řekl, že tě sem dovedl…vy jste teda dvojka. Jsem ti jasně řekla, že nemám čas pro tebe pořád jen chodit na nějaký tancování! Tak se leskavě seber a padáme domů!“
Kitty jen smutně zamávala a odešla.
To není možné, jak se chovala. Chudák holka. Takhle nějak jsem si jako malá představovala Ježibabu (nemyslím podobou, ale chováním)…fakt hnus. Když nezvládá děti, tak proč si je pořizuje?!

Na Kitty jsem myslela celý týden. Další tréninky jsme si zase povídaly. Mluvily jsme spolu čím dál tím víc. Začala jsem ji i vodit z tréninku domů, aby tam mohla dál chodit. Je to skvělá holčička. Začala i tancovat, myslím, že se mně časem podaří dostat z Kit všechno, co v ní je.

Jednoho dne jsem přišla domů. Měla jsem nápad, že na mámu vybafnu, takže jsem odemkla potichu, zula si boty a plížila se do obýváku. Za dveřmi jsem ale uslyšela rozhovor.
„Už ji to musíš říct.“ říkala máma.
„A co jí mám asi tak říct?…mám přijít a jen tak povědět: ‚Ahoj Amy, já jsem tvoje pravá máma, dobrý, co?‘ to přece nemůžu.“
Vešla jsem zaraženě dovnitř.
„Jenny, mami…slyšela jsem vás dobře?“
„No…Amy, promiň.“ odpověděla Jennifer smutně.
„Vy jste mi celý rok lhaly? Jak jste mohly být tak v klidu? Takže proto jsi moje nohy nechtěla nechat jen tak…Jak ses o mně dozvěděla? A kdo je vlastně ta paní, se kterou jsem vyrůstala? Víte co?…neodpovídejte, já jdu totiž pryč!“ co nejrychleji jsem odešla. Charlie se pro mě právě stavoval. Když mě viděl, přistoupil ke mně, položil mi svou čokoládově hnědou ruku na tvář a řekl : „Co se děje?.“
„Jenny je moje máma….celý rok mi lhala.“
Charlie mě pohladil po tváři a říká: „Jak je to možný?…A jak ses to vlastně dozvěděla?“
Všechno jsem mu v rozčílení a zklamání pověděla.
„Nezlob se na ni, má tě ráda…a…já taky…“

……

„Ahoj Amy…“ přišla za mnou nejistě Jennifer, když jsem ležela na posteli v mém pokoji a poslouchala hudbu.
Neodpověděla jsem, jen jsem cítila napětí v hlavě a jak se mi plní oči slzami.
„Chtěla bych ti všechno vysvětlit…byla jsem mladá a hloupá…nejde o to, že bych tě nechtěla, ale moje matka mi tě prostě vzala a dala k adopci, nemohla jsem nic dělat. Dozvěděla jsem se o tobě náhodou…opravdu to bylo přes internet. Tvé mámě jsem vážně vděčná, že tě takhle vychovala. Mrzí mě, že jsem nebyla u toho, jak jsi vyrůstala, ale když mám teď možnost, chci to dohnat.“
Jen jsem poslouchala a vnímala její slova. Slova, která byla od srdce a pravdivá…nemohla jsem ji odmítnout, mám Jenny ráda, poznala jsem, jaká je jako kamarádka, teď můžu poznávat trochu jinak…objaly jsme se. Byla to dojemná chvíle. Jenny se ale postavila a radostně a trochu přísně řekla: „Tak vstávej, máš trénink.“

…..

Právě když jsem byla na tréninku, zazvonil mi mobil…Zvedla jsem to a uslyšela Jenny. Měla rozrušený hlas… „Amy…jsem před barákem, pojď mi prosím odemknout.“
Sešla jsem tedy pár schodů a odemkla. Jenny mě objala a plakala.
„Co se děje?“ nechápala jsem…
„Charlie…Charlie se vyboural…na motorce...“
„A jak mu je?“ ptala jsem se vyděšeně.
„Už snad dobře…při převozu do nemocnice…zemřel.“
Tak právě teď jsem se cítila, jako Kitty o prvním tréninku. Opřela jsem se o zeď, jako bych měla omdlít a sjela jsem po ní k zemi. Nebrečela jsem…jen jsem koukala do blba, jako by nic kolem neexistovalo.
Kit ke mně přišla, zacloumala se mnou a povídá: „Amy, bude příště trénink?“
Sama pro sebe jsem si řekla tvrdé „NE“, ale potom jsem se na ni podívala. Viděla jsem holčičku, která ještě nedávno trpěla a díky mě je teď jiná. Nemůžu ji teď nechat být. Vždyť Charlie by to tak nechtěl.
On ze mě taky udělal silnou holku. To on mě naučil bojovat a teď to mám vzdát?!
„To víš, že bude.“ Odpověděla jsem…..