Prázdninová hrůza

Anotace: o mém snad nejhorším zážitku,který bych nikomu nepřál

....už zítra! Už zítra se mně změní život !
Tato věta se mně pořád honila hlavou, sžírala mě a nedovolila na nic jiného myslet. Proboha, jak jsem to mohl dopustit? Ptal jsem se sám sebe a nedokázal si jakkoli racionálně odpovědět.
Přestože jsem věděl, že situace nemá žádné řešení, kterým bych se vyhnul tomu, co mělo přijít, stále jsem doufal v záchranu. Jak se ta chvíle blížila, uvědomoval jsem si víc a víc bezvýchodnost situace, a to mě ještě více deptalo a děsilo.
Poslední dny jsem cítil, jak se pomalu měním v trosku, ruce se mně třásly a na hlavě se objevily první šediny. Nejhorší bylo vědomí, že neexistuje síla, která dokáže zabránit tomu, co mělo nevyhnutelně přijít.
Před třemy dny jsem dokonce vyhledal specialistu, ale ani ten se mnou nic nedokázal, jen se mi vysmál, "odborník!".
Přitom ještě přede dvěma týdny jsem byl člověk jako každý druhý, radoval jsem se ze života a nic mně nechybělo. Poslední dny tohle všechno ale změnily.
Tak už zítra !, opakoval jsem si neustále tu hroznou větu. Čas ten den utíkal jako splašený a než jsem se nadál, bylo dvanáct. Sedl jsem si k obědu a poslouchal kostelní zvony, které právě zvonily poledne. Slýchaval jsem ten zvuk často a už jsem ho ani nevnímal. Dnes to bylo ale nějaké jiné. Měl jsem pocit, že melodie, kterou slyším, není ta obvyklá, co bývá normálně každý den, ale umíráček , můj umíráček !
Veden snahou zaplašit chmurné myšlenky vydal jsem se odpoledne na procházku. Došel jsem ale jen k mostu, který vede kousek od našeho domu přes řeku. Sedl jsem si a přemýšlel. Nebylo by pro všechny jednodušší to ukončit? Ne, musím být statečný! Mám manželku a děti, co ty by si beze mě počali?!
Přesvědčil jsem sám sebe, že tudy cesta nevede a vydal se zpět domů. Sedl jsem si k televizi, neschopen vnímat cokoli z toho, co tam dávali.
Večer se nezadržitelně blížil a mě přepadla už úplná zoufalost. Třeba je to jen zlý sen a já se z něho hned teď probudím! Utěšoval jsem se zbytečně, vědouc, že žádný sen nemůže být tak krutý. Třesoucíma rukama jsem natáhl budík a ulehl. Má psychická vyčerpanost z posledních dnů byla obrovská a zapřičinila,že jsem hned usnul.
Tu noc můj spánek připomínal spíše stav bezvědomí a tak když ráno zazvonil budík, nevěděl jsem chvíli, co se děje. V okamžiku mně to ale došlo. Proboha, je po dovolené a já musím do práce...