Krásný svět XII.

Vstala velmi brzy ráno. Slunce se teprve probouzelo a začalo svými paprsky zahřívat chladnou zem po noci. Martinu však vzbudit nemohlo, protože byla v pokoji bez okna. Pomalu otevřela oči a rozhlížela se nechápavě kolem sebe.
„Kde to jsem?“ špitala si pro sebe a mnula si oči, jako kdyby jí šálil zrak.
Na sobě měla světle modré oblečení, přesně takové, které nosí pacienti.
Vyděšeně vyskočila z postele a rozeběhla se ke dveřím, na které silně zabušila.
„Pusťte mě ven. Tohle musí být nějaký omyl. Vždyť já jsem doktorka Martina Destiny.“ Křičela a přitom bezmocně tloukla do dveří. Ani si neuvědomila, že je v té nehezky bílé a vypolstrované místnosti, ze které není nic slyšet ven, ani dovnitř a nemůže si ani ublížit. Nebyla zde ani okna, což by Martinu za normální situace frustrovalo. Toto ale normální rozhodně nebyla. Ani zdaleka.
Poraženě si sedla na zem, objala kolena a začala se kolébat sem a tam.
Uběhlo několik minut, možná hodin, to Martina nevěděla a ve dveřích se objevil doktor Wilson.
„Ach Charlesi.“ Vydechla a rychle vyskočila na nohy.
On ji však pohybem ruky zarazil.
„Martino, je mi to líto, ale byla jsi označena za psychicky narušenou osobu a budeš muset strávit nějakou dobu v naší léčebně. Nebo se můžeš rozhodnout pro jinou. Nemusíš se bát, tvé osobní věci z kanceláře pošleme domů, pokud něco budeš chtít do pokoje, stačí říct. Myslím, že ti můžeme vyhovět. Je mi to tak líto.“
Jak poslouchala Charlese, vyhrkly jí slzy.
Co se to stalo? Proč je jen tady.
„Co se přesně stalo?“ utřela si slzy a snažila se podívat na již už bývalého kolegu, ale stále přítele, vyrovnaným pohledem.
„Včera jsi ke mně přišla do kanceláře, protože jsi mi chtěla něco ukázat. Listovala jsi v nějakém bloku a stále mluvila o tom, že to Tess a Elizabeth naplánovaly. Nevěděl jsem, co tím myslíš, ale nezadržoval jsem tě. Když ji mi ale ukázala zcela prázdnou stránku a tvrdila jsi, že je tam něco napsaného, bylo mi vše jasné.“ Odkašlal si. „To nebyl ale jediný příklad. Poslední dobou jsi se chovala velmi podivně. Zavírala jsi se v kanceláři, chodila pozdě na sezení a občas mluvila nesmysly.“ Podíval se na ni smutnýma očima. „Myslím, že jsi důsledkem přepracování nezvládla svůj psychický stav. Nemusíš se bát, brzy budeš v pořádku a půjdeš domů.“ Pokusil se o úsměv. Martina těkala pohledem sem a tam, bála se mu podívat do očí.
„A budu se potom moci vrátit do práce?“
Jeho pohled smutně potemněla. „Obávám se, že toto bohužel nepůjde.“
Vybuchla v ní ohromná sopka. Její milovaná práce. Co si bez ní počne? Ale vždyť tohle musí být velký omyl. Ona ví, co tam četla. Vždyť Tess a Elizabeth to na ni celé ušily. Byla už sedmá.
„Ne. Jsem si zcela jistá, že jsem to celé četla. Celé to na mě ušily. Byla to pouze bouda. Cožpak to nevidíš?“ začala rychle drmolit, jak se snažila najít ta správná slova na svoji obhajobu.
„Ne.“ Odpověděl stroze Charles a o krok ustoupil dozadu.
„Je to celé bouda.“ Vykřikla, až se sama sebe lekla. „Jsem jejich sedmá oběť, Fanžrout.“
Doktor Wilson se na ni soucitně podíval. „Martino, pobyt tady ti opravdu prospěje, teď by ses měla na chvíli prospat a uklidnit se. Poté tě převezeme do normálního lůžkového pokoje.“
Pěstí bouchla do zdi. „Nezkoušej na mě ty lékařské kecy, Charlesi. Oba moc dobře víme, jak to celé je. Žádné uklidňování mi nepomůže a pobyt tady taky pořádně ne. Musím se vyrovnat sama se sebou, ale to já už dávno jsem. Za tím, co jsem četla, si stojím.“ Zavrčela.
„Jak myslíš.“ Povzdechl si lékař a pomalu vyšel z bílé polstrované místnosti.
„Brzy se uvidíme, Martino.“ Pokusil se o úsměv, ale jelikož byl sám vystrašený, co se s jeho bývalou kolegyní a přítelkyní stalo, vypadal to spíše jako úškleb. Ani smát se už neuměl. Ale situace Martiny ho opravdu velmi rozhodila. Byla to přeci taková silná osobnost, ale se z ní stala troska. Co ten stres dokáže.
Jakmile se za Charlesem zavřely dveře, Martina začala vztekle bušit do stěn. Potřebovala to napětí ze sebe nějak dostat. Bylo toho na ní opravdu moc.
Cožpak jsem vážně blázen? Celé jsem si to vymyslela?, přemítala v duchu.
„Budu se jich muset zeptat.“ Vykřikla a přestala se chovat jako smyslů zbavená. Usadila se na postel, jediné vybavení tady. I když to byla spíš jenom další vypolstrovaná věc tady. Ale sedělo se na ní pohodlně.
Tolik nezodpovězených otázek. Kdy se však dočká? Až za dlouho, jak sama dobře věděla.
Rezignovaně si na lůžko lehla, pěkně rovně na záda, zavřela oči a snažila se na nic nemyslet, aby opět propadla spánku, který ji snad přinese uklidnění.