Krásný svět - XIII. Epilog

O rok později…

Byl tu opět podzim, za okny řádila pořádná vichřice, díky níž listí poletovalo sem a tam, stromy se ohýbaly a venku se nenašlo ani jednoho živáčka. Tedy alespoň v parku psychiatrické léčebny. Všichni byli vevnitř a užívali se tepla z radiátorů.
Jinak tomu nebylo ani v pokoji slavného tria léčebny. Tess, Elizabeth a Martiny. Dívky byly přestěhovány do většího pokoje. Jednak díky tomu, že zde byla Martina dříve vynikající lékařkou, a taky proto, že ty tři musely být spolu a ve starém pokoji by se jenom mačkaly.
„Byla bych ráda, kdyby již přišlo jaro. To bychom mohly sedět venku a užívat si.“ Prolomila přemýšlivé ticho a střelila přitom pohledem na pořádnou hromadu bloků. Bylo jich již něco kolem dvaceti.
„Neříkej, že ti u nás není teplo?“ zachichotala se Tess.
„Nebo, že nemůžeš psát v zimě.“ Dodala se zvonivým smíchem Elizabeth.
Martina po nich střelila na oko nepřátelským pohledem. „Nestarejte se dámy.“ Zamračila se, ale moc dlouho tento výraz na tváři neměla, neboť se téměř okamžitě rozesmála svým melodickým smíchem.
„Stejně jsem ráda, že vše dopadlo, tak jak to dopadlo.“ Mrkla Martina na Tess.
„Nepovídej.“ S hraným překvapením se na ni podívala Elizabeth.
Místo odpovědi po své kamarádce hodila polštář, díky čemuž rozpoutala polštářovou bitku.
Ano. Martina nakonec byla opravdu ráda, že stala také bláznem, i když se za něj rozhodně nepovažovala. Ze začátku to pro ni ovšem bylo těžké. Vždyť byla lékaříka, která ošetřovala psychicky narušené a frustrované osoby a byla přitom hozena do stejného pytle jako oni. Nejdříve podezřívala Charlese, že to na ni pouze celé sehrál, ale s postupem času musela uznat, že přeci jenom má asi pravdu. A co na tom? Být bláznem bylo na jednu stranu strašně fajn. Mohla se chovat ztřeštěně, aniž by to přišlo ostatním jako něco nedůstojného. Neměla žádné starosti. Chodila jenom na testy a sezení, což pro ní nebylo nic extra nezvladatelného, vždyť je sama dřív dělala nesčetněkrát, akorát z jiného pohledu.
„Máme vůbec pokračovat a zkoušet hledat další?“ opět Martina prolomila nastalé ticho.
„Myslím, že to nebude nutné. Já sehnala Tess a Tess sehnala tebe. Nyní jsem sehraná a nebezpečná trojka. Stačí, že budeme zpříjemňovat práci zdejším doktorům.“ Zachichotala se Elizabeth.
„Jsem ale ráda, že nás nemá Charles. Asi bych se nedokázala pořádně soustředit. Přeci jen to byl můj nejbližší kolega a přítel.“ Povzdechla si bývala doktorka Destiny. V jejím hlase se objevil stín smutku. Tohle byl ovšem jediný důvod k němu, jinak byla šťastná.
„Teď máš ale přeci nás.“ Objaly ji dívky naráz.
„Ještě, že tak. Co bych bez vás dělala?“ vřele jim otevřela náruč.
„Když jsme tě viděly naráz, věděly jsme, že jsi ve stresu, neznáš zábavu, a proto jsme se rozhodly k tomu, k čemu jsme se rozhodly. I když už to bylo předem napsané.“ Přejela Tess prstem po vrchním Krásném světě, byl to rozepsaný dvacátý díl.
„Co dokáže jedna knížka.“
„Vážně nebude další oběť?“ povzdechla si Elizabeth.
Tess ale odmítavě zavrtěla hlavou. „Tři blázni stačí.“
„Ať žijeme.“ Zakořenila se Elizabeth.
„Ať žijí blázni.“ Zasalutovala Martina.