Na Petříně

Toho dne se nad Prahou klenula modrá obloha a sluneční paprsky pálily jako o život. Jak se dalo předpokládat, tak Petřín byl přeplněn lidmi ze všech koutů města i světa. Dlouhá fronta, jenž se táhla ke vchodu lanové dráhy vůbec nelákala ke stání, ale přesto se stále zdelšovala. Přítelkyně k mému překvapení prohlásila, že už dlouho nejela lanovkou, a tak jsme se stali její součástí.
„Hele, půjdeme pěšky. Aspoň se projdeme," navrhnul jsem Ivetě.
„Je příšernej hic. V tom do kopce nejdu!" prohlásila rezolutně a stáli jsme dál. Měl jsem snahu jí přesvědčovat, že lanový vůz bude strašně přeplněný, horkem se můžou náhle zkroutit koleje a ještě jsem přidal pár katastrofických scénářů. Přítelkyně však usoudila, že mám velmi bujnou fantazii a já jsem přesvědčování vzdal.
Představa přeplněného lanového vozu se však bohužel naplnila. A tak v lanovce vznikla mezinárodní tlačenice, při které bylo vidět mnoho vyděšených obličejů, z niž se některé nacházely připlácnuté na sklech dveřích. Neunikla mi ta skutečnost, že jsem jedním z nich.
„Já nic nevidím!" ozvala se naštvaně přítelkyně.
„Za to já vidím až moc dobře," mínil jsem. Iveta se následně protlačila ke mně a podle toho, jak se tvářilo několik kolem stojících lidí, tak jim šlápla na nohy. To už se lanový vůz dal do pohybu a hodně těch, co stálo, málem vytvořilo valnou hromadu ve stoje. Já se opakovaně praštil nosem o sklo a přítelkyně se snažila zabránit sklíčku, aby jí vypadlo z brýlí. Záhy jej však držela v ruce a zkoprněle na něho hleděla.
„Dívej se na Petřín a panorama Pražskýho hradu," pronesl jsem škodolibě. Několik lidí mělo tendenci fotografovat a já jsem pocítil, že se má hlava potkala s velkým objektivem fotoaparátu.
„Sorry," řekl muž, jenž se držel za pravé oko, které bylo zasaženo hledáčkem fotografického přístroje. Záhy jsme dojeli k místu, kde se koleje rozdvojují a míjejí se lanové vozy. A tak za okamžik na sebe z lanovek hleděli namačkaní lidé s protaženými obličeji. Brzo jsem začal mít starosti z toho, co nastane ve stanici Nebozízek. Po zastavení lanového vozu v oné zastávce jsem byl velkým počtem cestujících vytlačen ven a dalším velkým množstvím lidí zase natlačen zpět. Iveta absolvovala totéž a podle jejího výrazu ve tváři mi bylo jasné, že začíná být naštvaná.
Dojetí na vrch Petřína bylo pro mnohé vysvobozením. Vyvrávoral jsem z lanovky a už letmý pohled mi prozradil, že vyhlížím pomačkaně. Přítelkyně byla na tom podobně a vypadala jako papiňák před výbuchem. Pronesl jsem něco rádoby vtipného, což však nebylo vůbec vhodné, načež Iveta"explodovala." Nahodil jsem smířlivý výraz obličeje, ale spíše to mělo efekt přilití oleje do ohně. Přitom jsme došli ke hvězdárně a přítelkyně zavelela k její návštěvě. A tak pro nás začalo prodírání se davem lidí a já jsem zvažoval, že se začnu proboxovávat. Vnitřek hvězdárny byl přelidněn a v tlačenici jsme uvázli. K dalekohledu jsme se vůbec nedostali a po čase se nám podařilo z hvězdárny probít ven, přičemž to chvílemi vypadalo jako plavání proti proudu. Bohatší o další mačkací zážitky jsme poté vyrazili k rozhledně a já jsem začal mít obavu, co na ní zažijeme.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI