Moje oblíbené místo

Velkomeziříčský zámecký park

Je tu tak krásně, že se to ani slovy vyjádřit nedá. Přesto se pokusím popsat úchvatný obraz, jenž se mi rozkládá přímo před očima. Je léto a já sedím na lavičce v meziříčském zámeckém parku. Nejsem sama, v rukou držím knihu, svého neustálého a věrného společníka. Očima se vpíjím do řádků a začínám žít jakoby v jiném světě, ale přesto mě něco drží v realitě. Štěbetání. Ti ptáčci snad nebudou ani chvíli tiše! Snažím se zpěv přehlušit svými myšlenkami, ale nejde to, můj boj je marný a já zavírám knihu…
Počasí mému malému výletu opravdu přeje. Odpolední paprsky mě příjemně hladí po tvářích a já se nechávám omámit teplým vzduchem. Staré, ale pořád krásné stromy kypí životem. Tito němí pozorovatelé byli svědky mnoha změn. Pamatují si Františka Harracha a už třináct let znají rodinu Podstatských. Nemilosrdný čas otiskl hluboké vrásky do jejich dřeva, a proto na mě působí tak nekonečně vlídně a moudře. Jejich větve mi nabízí příjemný stín, nechávám se zlákat a usedám pod mohutný strom. Opírám se o jeho silný kmen a poslouchám zvuky přírody. Mám krásný výhled na celý park. Idylku občas přeruší chodec, po očku se na mě podívá, jako bych dělala něco zakázaného. Začínám mít pocit, že mi ti náhodní návštěvníci závidí, protože by se chtěli také na chvíli zastavit, ale nemohou. Dopředu je tlačí čas, který je pro ně příliš cenný, ale neuvědomují si, jak se od matky přírody svým způsobem života odcizují… Letmo se podívám na hodinky a zjišťuji, že mi už za chvíli jede autobus. Musím už také jít. Utěšuji se, že zase přijdu.
Uběhlo půl roku a mě to opět láká do parku, i když je zima. Jak bude asi vypadat? Přicházím k zámku, zamířím k rybníčku, projdu pod mostkem a poté se po něm dostávám do parku. Nejen stromy, ale celý park změnil svou tvář. Je ledově klidná, skoro mrtvá. Sníh, nadýchaný jako vata, přikryl každé stéblo trávy. Prostředkem parku vede vyšlapaná cestička, ale sem tam některé stopy vybočují. Patří převážně malým, rozdováděným dětem, které mají jako každý rok ze sněhu velkou radost. Stromy, které donutila bílá tíha k pokornému úklonu, vypadají téměř depresivně. Prožily už spoustu zim a i této odolají jako stateční rytíři.
Poklid spící přírody náhle přeruší zrzavá veverka. Nejistě poskakuje ve sněhu a pozoruje, jestli jsem pro ni nebezpečná. Potom usoudí, že opatrnosti není nikdy dost, a vyskočí na nejbližší strom. Ještě jednou se rozhlédnu a pohledem se loučím. „Tak zase na jaře na shledanou!“ zašeptám do toho krásného klidu a potichu odcházím.