Domácí mazlíček

A tak jsem se dočkala!

Už jako malá jsem měla hrozně ráda zvířata. Všechna ostatní děvčátka převlíkala své úzkopasé panenky Barbie do různých šatiček, aby pak mohly na nějakém plese okouzlit nejednoho Kena a ulovit ho tak do svazku manželského. Zatímco jsem si listovala encyklopedií psů, moje kamarádky chystaly velkolepou svatbu pro Barbie, která měla každý vlas jinak dlouhý, protože ji nedávno její majitelka podrobila kadeřnické úpravě. Po velké svatbě, když už Barbie odrodila v rekordním čase mnoho dětí a znovu se vydala na pódium coby modelka, konala se volba Miss. Nezůstávala jsem pozadu ani v tomhle ohledu – ráda jsem vybírala svého psího kandidáta a představovala si nádhernou budoucnost, ve které hraje hlavní roli můj perfektní manžel, dvě malé, rozkošné a chytré dětičky, velký dům, auto a v neposlední řadě krásný velký černý Labradorský retvívr. A nyní, když je je mi skoro třicet, nemám ani perfektního manžela, ani dětičky natož velký dům nebo auto, jsem se rozhodla, že si pořídím alespoň toho psa.
Nad druhem plemene jsem se moc dlouho rozmýšlet nemusela. Už od dětství jsem přece hořela pro Labradorského retvívra. Sice se tento lovecký pes moc nehodil do mého malého bytu, ale vidinou, že budu vlastnit psa svých snů jsem byla až příliš zaslepená…
Nemohla jsem se dočkat, až přijde den „D“ a konečně uvidím psa, který bude perfektní jako můj vysněný manžel, chytrý a roztomilý jako moje vybájené děti a bohužel drahý jako staré auto, které zatím ani nemám. První dojem byl ohromný. Z tmavě červeného pelíšku na mě koukalo hned pět párů roztomilých oček jakoby volajících: „Vezmi si mě, prosím, mě!“ Dvě štěňátka byla světle hnědá, zbylá tři měla srst tmavě leskle černou. Ze začátku jsem nevěděla, jaké si vybrat, ale jakmile se na mě ten nejmenší po očku podíval a pak zívnul, bylo rozhodnuto. Milí majitelé těchto štěněčích andílků s mojí volbou nadšeně souhlasili a dokonce mě ještě pozvali na čaj. Po celou dobu našeho čajového dýchánku jsme se bavili o tom, jaký z mého favorita vyroste velký, statný a odvážný pes, ale já jsem stěží vnímala každé druhé slovo. Nemohla jsem totiž ze svého oblíbence spustit oči. Byl tak rozkošný: s moudrým odstupem se pasivně koukal na své sourozence, jak se perou, jakoby si říkal: „Že vás to ještě nepřestalo bavit, copak jste doposud nepřišli na to, že povinnost psa je být poslušný a nedělat takový nepořádek?!“ Byl zkrátka k sežrání(samozřejmě pouze metaforicky).
Jakmile došlo k vyúčtování, majitelé se rozhodli, že mě potěší a dali mi ho za poloviční cenu. Co víc jsem si jen mohla přát?
Odcházela s malým pocitem viny, že odděluji tento malý zázrak od rodiny, ale ještě cestou jsem si slíbila, že to tomu malému drobečkovi vynahradím. Položila jsem jej do šedého pelíšku s modrým lemováním a do nové misky mu nasypala granule pro štěňata. Bála jsem se, že bude z nového prostředí vystrašený, ale opak se stal pravdou. V obývacím pokoji se choval jako doma, už po první minutě, co mi stačil ukousnout třásni u koberce a napadnout moje papuče. Měl na výběr dvoje. Koupila jsem si nové, ale ty staré jsem ještě nevyhodila a tak zůstaly ležet hned vedle. Malý Bag, jak jsem ho pojmenovala, si samozřejmě vybral ty úplně nové a stačil v nich během milisekundy udělat docela velkou díru. „Ale co, vždyť taková dírka! Tu můžu hravě zašít!“ utěšovala jsem se.
Další problém se vyskytl ještě ten den v noci. Něco mě vzbudilo a po chvíli, co jsem jen pasivně koukala do tmy mě pojalo hrozné podezření: „Copak je s mým malým pejskem? Zavřela jsem dveře z chodby do ložnice, nebo mám celý obývák jako po bombovém útoku nejzuřivějšího teroristy?“ S žaludkem až v krku jsem se vydala na průzkum s obavou, co najdu u svého cíle. Skoro nic jsem neviděla, ale poznala jsem, že dveře jsou zavřené a že za nimi někdo žalostně kňučí. Už mi bylo jasné, co mě vzbudilo, mohlo mě to hned napadnout. Baga jsem zkontrolovala, a pak si šla znovu lehnout. Chodící rozbité rádio však můj příchod pochopilo tak, že když bude neustále kňučet, donutí mě znovu vstát a tak získá ve dvě hodiny v noci svoji vytouženou společnost. Jeho naléhavému volání jako na lesy se mi podařilo odolat, ale zato se mi nepodařilo usnout. Spánek přišel okolo šesté hodiny ranní, když už štěně přiznalo svůj omyl a už jen ospale škrabalo do dveří.
Další „milé“ překvapení mi Bag přichystal hned druhý den ráno. Neuměl se ještě chodit venčit, a tak přesně ve chvíli, kdy jsem otevřela domovní dveře, abychom šli ven, udělal na chodbě malou loužičku. Neměla jsem sílu mu za ni vynadat, ale věděla jsem, že to jinak nepůjde, pokud nechci vidět v bytě už žádné další loužičky. Čumák jsem mu přirazila k podlaze a káravým hlasem jsem mu naznačila, že je to moc fuj.Podíval se na mě dotčeným pohledem a pak jsme vyrazili na procházku. Připoutání na vodítko se Bagovi vůbec nelíbilo, bral to jako trest a tak se rozhodl, že bude protestovat svým osvědčeným kňučením. Jakmile zjistil, že zvolená taktika nefunguje, dostal lepší nápad. S dravostí jemu vlastní zaútočil na obojek ve snaze ho rozkousat, ale naštěstí ho marný boj po nějaké době přestal bavit. Když jsem ho násilím tlačila ven, přísahala bych, že je mnohem těžší. Venku jsme se každých pár sekund zastavovali a já pokaždé marně doufala, že Bag udělá alespoň malinkatou loužičku. Byla bych děkovala i za malinké cvrknutí, ale nic, štěně na takové blbosti zkrátka nemělo čas.
Jakmile jsem přestala doufat, ocitli jsme se na náměstí. Konal se trh a tak se před jedním stánkem s čajem utvořil malý hlouček, který přitáhl moji pozornost. Konala se tam ochutnávka nějaké nové značky čaje a sušenek. Neodolala jsem a vzala jsem si jeden kelímek příjemně teplého čaje. Venku bylo něco kolem osmi stupňů, a tak mi něco teplého(navíc po tak mizerné noci).přišlo vhod. Najedou jsem si uvědomila, že štěně o sobě nedává nějak moc dlouho vědět a podívala jsem se dolů. Uprostřed náměstí udělal ten největší bobek, který jsem kdy viděla. Samozřejmě jsem zapomněla si s sebou vzít sáček na případné exkrementy, ale jsem si jistá, že kdybych si ho vzala, žádná potřeba by se nekonala. Všichni přítomní na mě upřeli svou pozornost a byli zvědaví, jak se zachovám. Ale co jsem mohla dělat? S provinilým obličejem jsem se na patě otočila a odkráčeli jsme domů.
Doma se Bag ne a ne unavit, a tak jsme spolu chvíli dováděli. Během přípravy oběda se neustále dotazoval společnosti, ale než jsem měla konečně čas, usnul. Odpoledne bylo volnější, chvíli jsme se přetahovali nebo laškovali. Najednou mi přišel tak čiperný! Ukázala jsem mu jeho nové hračky, ale nejevil o ně zájem, skoro jakoby věděl, jak moc byly drahé. Dal raději přednost nejšpinavějšímu a nejstaršímu hadru na podlahu, který našel v koupelně. Nesl si ho jako trofej z lovu a nehodlal si ho jen tak nechat vzít. Nakonec jsem musela rezignovat a novou hračku mu povolit. Večer jsme oba odpočívali u televize. Usnul mi v náručí a mě napadlo, že ty všechny útrapy za to stojí. Jemně jsem ho položila do pelíšku a šla spát.
Okolo třetí hodiny v noci, mě zase cosi probudilo. Byl to opravdu divný zvuk, připomínalo mi to alarm, zvláštní. Jakmile si moje oči přivykly tmě, uviděla jsem Baga, jak mi píská u ucha svou novou hračkou, o kterou ještě odpoledne nejevil valný zájem. Zřejmě během noci změnil názor a chtěl, abych ho za to pochválila. Podívala jsem se do těch jeho prosebných očí a nakonec jsem uvolila, si s ním chvíli hrát. Jakmile jsem rozsvítila a chopila se pískající hračky se snahou zaujmout jeho pozornost, štěně začalo dělat že je na hraní až příliš unavené a nechce být rušeno. Otráveně jsem si znovu lehla, ale milý Bag po cvilce znovu změnil názor. Usoudil, že by si přece jen chtěl hrát, ale to už jsem zase změnila názor já. Nikdo mě nedonutí vstát ani heverem!
Dny ubíhaly a najednou mi je mi třicet tři. S Bagem jsme nerozlučná dvojka, i když Bag ani zdaleka nevypadá tak, jak mi bylo slíbeno. Asi se trošku „potatil“. Nyní je malý, šedý, velice žravý a mstivý. Rozhodl se, že se za žádnou cenu nebude o mě s nikým dělit, a tak hraje s mým novým přítelem hru Kdo s koho. Přes malé i velké úplatky ze strany mého přítele, zůstává Bag neoblomný. Svůj protest dává všemožně najevo. Vše, co patří „panu nezvanému“ je rozkousáno nebo alespoň počůráno. Přesto doufám, že se Bag jednoho dne smíří s faktem, že už není jediný sameček v mém životě, protože se budu zanedlouho vdávat.