Na Petříně-2

Rozhledna byla doslova v obležení lidí, kteří se chtěli pokochat výhledem na město. A já jsem měl pocit, že někteří na ní lezou i po její konstrukci.
„Ta rozhledna je přelidněná. Bude tam hlava na hlavě a nohy na nohách," řekl jsem přítelkyni v domnění, že jí odradím.
„Když už jsme tady, tak tu frontu vystojíme!" pronesla rozhodně Iveta. A tak jsme začali ve frontě stát. Všiml jsem si, že někteří mají tendenci předbíhat, čímž se nával u vchodu ještě více zvětšoval. Přemýšlel jsem, co by nastalo, kdyby na rozhledně k něčemu došlo. Úprk lidí z rozhledny by byl asi hororově katastrofický.
Po dlouhých minutách jsme se konečně dostali k pokladně, načež naše kroky směřovaly ke schodišti, jímž se vstupovalo na rozhlednu. U něho však panoval celkem slušný zmatek, protože mnozí tímhle schodištěm scházeli, ačkoliv k tomu sloužilo druhé schodiště. Výstup po schodech ve vedru a v davu byl hodně náročný. Tu a tam se zástupem lidí prodírali dolů užasle se tvářící jedinci, na něž nechápavě hleděli ti, co šli nahoru. Zároveň bylo slyšet pestrou směsici jazyků a já jsem si začal připadat jako na Babylónské věži. A přitom všem se mi zdálo, že začíná silně foukat vítr.
Vyhlídková kabina rozhledny byla přeplněná k prasknutí a probíhaly na ní souboje o dostání se k oknům. Že opravdu začal vítr vát, potvrzovala ta skutečnost, že několika lidem sfoukl čepice z hlav. Současně se počala za skřípání horní část rozhledný pohybovat ze strany na stranu. A já si vzpomněl na vyprávění svého dědy, který něco podobného zažil na Eifelově věži v Paříži.
„Já se chci dostat k nějakýmu voknu!" prohlásila naštvaně přítelkyně.
„To chtěj všichni. Musíme se proboxovat," řekl jsem jí ironicky.
„Tak se k nějakýmu protlač!"
A tak v následujících okamžicích pro nás začala protlačovaná k oknům. Byla úspěšná a po ní jsme se nacházeli přimáčknutí ke stěně u okna. Výhled na sluncem zalitou Prahu byl však okouzlující. Iveta si nasadila brýle, přičemž jí opětovně z jednoho obroučku vypadlo sklíčko, které naštěstí v posledním okamžiku zachytila před pádem z okna.
„Už si to sklíčko radši nenasazuj," řekl jsem jí.
„Já takhle blbě vidím!"
„Já to všechno vyfotím," pronesl jsem a počal jsem stiskávat spoušť fotoaparátu. Přitom opět zadul vítr a horní část rozhledny se začala rozkývávat. Ve stejný okamžik se má pozornost soustředila na stín věže, který se kyvadlově pohyboval sem a tam. Zanedlouho se kývání zrychlilo a mne se zmocnil nepříjemný pocit.
„Kejveme se čím dál víc!" vyhrkla vyděšeně přítelkyně.
„Toho si nevšímej, to nic není. Aspoň máme nějaký zpestření," řekl jsem jí s předstíraným klidem, zatímco horní část rozhledny se neustále kývala sem a tam. A jak mi neuniklo, tak některých lidí se zmocnila panika, načež u schodiště, jímž se schází, začal být nával. A tak náhle přestala být u oken tlačenice, načež nastala na schodech. A protože zpanikařila i Iveta, tak jsem zažil další schodišťovou tlačenici v podání vyděšených lidí.
Když jsme opustili poněkud kývající se rozhlednu, tak jsem si myslel, že přítelkyně už toho má dost, ale ona zavelela k návštěvě bludiště. Do třetice nás čekala fronta, po jejímž vystání se mi podařilo několikrát narazit do zrcadel. V místnosti, kde se nacházela všelijak zdeformovaná zrcadla, byla mačkanice. Přesto jsem v zrcadlech viděl, jak vypadám v trpaslíkovské, žirafské, či všelikeré roztodivné podobě. Na závěr naší návštěvy bludiště nečekaně přítelkyně zaperlila. Když došla do místnosti, v níž byla vyobrazena bitva na Karlově mostě, tak ona nahlas před početnou skupinou lidí pronesla: „To je ten vobraz bitvy u Lipan?" Mně se protočily panenky, zalapal jsem po dechu, přehlédl jsem užaslé tváře některých přítomných, kteří jí rozuměli a vyšoupnul jsem nechápavě se tvářící Ivetu z místnosti ven. Na Petřín jsem zašel ještě mnohokráte, ale už nikdy nic podobného jsem nezažil.
KONEC