Jak z lidí udělat loutky

Psychiatrické oddělení 12 Brno Černovice
Omylem jsem se tam dostala na týden a pobyt tam mě poznamenal nočními můrami a nevalnými vzpomínkami,které mi v hlavě zůstanou asi na celý život.
Můj první dojem tam byl bezmoc,zoufalství,které na mě dopadalo ze všech stran.
Měla jsem na sobě hnusnou o pár čísel velkou škrobenou košili a o pár čísel vetší bačkory.
Zřízenec co mě odváděl v těch hadrech dlouhou chodbou,kde byli opadaný zdi podél zdí
křesla a vozíky se svěracími kazajkami….bylo to tak depresivní bála jsem se co bude dál..
Když mě odvedli na pokoj,kde byli počmáraný zdi a hrála tam hlasitě hudba z rádia lehla jsem si na postel a brečela,na oknech byli mříže a já tak chtěla pryč.Každý den se tam všichni pacienti scházeli u jídla,chování personálu bylo odstrašující,především ke starším lidem.
Třikrát deně se tam dávali léky ,děsně utlumující takže s každým tam zacházeli ,jako s nějakou loutkou.Byla tam jedna starší paní,která pořád chodila po chodbě snad na někoho čekala na někoho kdo jí dostane pryč s nikým nemluvila,vzala jsem jí za ruku a chodila s ní po chodbě nalila jí hruškový džus,držela me pevně za ruku a děkovala mi jedna starší paní,která mě s ní viděla se rozbrečela a říkala že mi děkuje že ta paní vypadá tak štastně když se jí někdo věnuje.sama nevím kde jsem na to všechno v takovém prostředí nabrala sílu ostatním pomáhat .Člověk by ani nevěřil kolik udelá druhýmu radosti když mu donese kousek jablka ,nebo vypere ponožky,nebo namaže nohy jinak posadí na vozícím křesle.Ty staré paní byli vděčné za každou maličkost říkali mi tam že jsem,jako anděl….byli tak zoufalé,opuštěné člověku se chtělo brečet když je viděl v jakém jsou stavu a jak je s nima zacházeno.Potkala jsem tam také paní ,které se oběsil manžel a ona ho našla byla tak moc statečná obdivovala jsem jí kolik má síli každý druhý by se z toho sesypal,objímala jsem jí a cítila jak je neštastná…Ovšem co mě dostalo doslova na kolena když jedna paní v místnosti,kde se kouřilo spadla z křesla na zem dali jí tak silné léky že skoro nevnímala,šla jsem pro zřízence a ten …….tam neochotně přišel a začal na ní řvát VSTÁVEJ VSTÁVEJ a tak ve špinavé košili od cigaret a se špinavou plínou lezla po čtyřech do vozícího křesla,neměla jsem sílu jí pomoct seděla sem u okna kouřila a brečela zoufalstvím.Bože vždyt to jsou lidi né zvířata….
Pomozte mi já chci pryč honilo se mi hlavou…zajíkala jsem se v slzách,ale nikdo tu nebyl…
K pacientům na tomto oddělení se vetšina personálu chovala povýšeně od veřejného ponižování,až po nepřiměřené zacházení se staršíma lidma nasvědčuje tomu fotka modřiny,
Kterou udělal zřízenec jedné starší paní,když mi jí ukazovala tak chudák brečela…bylo mi jí tak strašně líto…Večery tam se tak děsně táhly prášky na uklidnění a pak na pokoj,ty první dny jsem ležela v posteli slyšela zoufalý pláč a volání o pomoc,někoho tam svazovali k posteli ,tenkrát jsem ležela v posteli a veřte nebo jsem všechno vzdávala …nechtělo se mi jít dál…docházeli mi síli…kdyby za mnou nechodila má sestra,kterou nadevše miluju a můj kluk tak bych to vzdala….byli tu pro mě když jsem potřebovala a to mě drželo nad vodou…Nikdy jim to nebudu moc vynahradit a tímto bych jim chtěla hrozně poděkovat….Pobyt v Černovicích mi hodně vzal,ale taky dal uvědomila jsem si,jak by se k sobě lidi měli chovat…..

TENTO TEXT JE VĚNOVANÝ VŠEM PACIENTŮM Z ODDĚLENÍ 12….PSYCHIATRIE
BRNO ČERNOVICE
p.s:JEDNOU TO POMINE,DOBRÝ ZLÝ ,JEN MY NE.JEDNOU TO PřEBOLÍ,AT JE TO COKOLI JEDNOU SE VYHRABEM Z Každého Trápení MEZI ZEM9 NEBEM NIC NA VEKY NENí…….

odkaz na doprovázející fotku:
http://nd.blog.cz/m/mikiii.blog.cz/obrazky/30069998.jpg