Rakovina duše

Stojím ve tmě, ledový vánek z pootevřeného okna mě bolí v plicích při každém nádechu, ale nevnímám to. Všechno co vidím, jsi ty – zhroucená, skleslá postava přede mnou. Zase se to stalo. Zase jsem tě našla v koupelně s pořezaným zápěstím, to druhé už jsi nestihl. Jediné štěstí, že jsem odešla z práce dřív. Předtucha. Tak jako kolikrát předtím, i teď jsem ti zachránila život. Jsme spolu už tak dlouho, že si neumím život představit bez tebe. Vždycky jsem si myslela, že to ty jsi ten silnější, ten ochranitel našeho vztahu a člověk, pro kterého není nic nemožné. A pak se najednou karta obrátila. Nevím přesně, kdy to začalo, ale najednou ses rozpadal. Všimla jsem si toho okamžitě, jenže jsi se mnou nechtěl mluvit. Čím dál méně ses smál, čím dál méně jsi jedl a čím dál častěji jsem tě vídávala s nepřítomným a bolestným pohledem v očích. Znala jsem to. Dobře jsem znala ten výraz, protože jsem moc dobře věděla, co prožíváš, a právě proto jsem tě od toho chtěla uchránit. Dokázala bych to, věř mi. Jen kdybys mě nechal. Nevím, co se ti v hlavě zaseklo, že už jsi se mnou skoro vůbec nekomunikoval… Náš vztah se rozpadal. Cítila jsem to stále intenzivněji, jenže jsem nemohla odejít. Nemohla jsem se prostě sebrat a nechat tě v tomhle stavu. Protože jaksi… nějak… jsem věděla, že mě potřebuješ, i když to možná nepřiznáš ani sám sobě. A tak se sčítaly noci, kdy jsi vedle mě mlčky ležel, tváře zbrázděné slzami, a já tě jen objímala, protože jsem nevěděla, co jiného bych mohla udělat. A pak, když ses poprvé pokusil o sebevraždu, jsi už promluvit musel. Nebyla jsem skutečně zděšená, když jsem tě tam uviděla, skoro tak stejně jako dnes, ne, nepřekvapilo mě to. Spíš bych řekla, že jsem to čekala. Znám tě a vím, že tohle je tvůj způsob, jak se vypořádat s bolestí. Snadný únik. To je ti podobné. Jenže ne dokud jsem tu já. Tak jsem k tobě přistoupila, klekla si před tvé chvějící se tělo a tiše na tebe promluvila. Slyšel jsi mě, ale nechtělo se ti mluvit. Nedivím se. Chápu tvé počínání. To ovšem neznamená, že ho schvaluji. Nechtěl jsi mluvit, věděla jsem, že chceš být sám. Pomohla až hrozba, že zavolám do nemocnice. Tehdy ses uvolil mi prozradit, že už to nezvládneš. Že už nemůžeš dál. Neřekl jsi mi pravý důvod, vzpomínám si, že mezi vzlyky jsi ze sebe dostal jakousi nesouvislou větu, že na tebe dolehla tíha světa. Ano, rozumím ti. Ten pocit moc dobře znám. Dokáže s člověkem udělat strašné věci. Ve tvém případě ti zcela znechutil život. Lítost? Ano, bylo mi tě líto, ale nepřipouštěla jsem si to. Nemohla jsem si dovolit lítost. Ta člověka oslabuje. A já jsem musela být silná. Za nás za oba. Nepotřebovala jsem psychiatra, věděla jsem, co s tebou mám dělat. A snažila jsem se. Kdybych byla věřící, řekla bych, že Bůh je mi svědkem, že jsem dělala, co bylo v mých silách. A stále dělám. Tak jako nesčetněkrát předtím, i dnes k tobě přistoupím blíž, obejmu tě a do vlasů ti šeptám uklidňující slůvka. Jsi apatický. Ale slyšíš mě. A to je všechno, co mi můžeš dát. Vím, že bolest tě ochromuje, že jsi čím dál slabší. Snažím se nemyslet na strach, který mi v mocné vlně zaplaví nitro. Snažím se dát ti oporu, po které tak zoufale tápáš. A když vyčerpám všechno uklidnění, které jsem měla v zásobě, opatrně tě pustím a jdu pro obvaz, abych ti zavázala poraněnou ruku. Nic ti nevyčítám. Nezlobím se. Nekřičím. Jsi příliš křehký. Nemůžu si dovolit nalomit tě ještě víc, než jsi. Kdysi jsem se ptala. Kdysi jsem chtěla vědět, co stálo za tvým rozpadem. Něco se stát muselo. Pokud vím, žádným traumatem z dřívější doby jsi netrpěl, tak se něco muselo přihodit, když už jsme byli spolu. Nicméně jsi mi to odmítal prozradit. A já po čase své snažení vzdala. Možná ses styděl. Možná v tobě byl zakódovaný předsudek, že muži nepláčou, který ti bránil svěřit se mi. Tak jsem přestala naléhat a naučila jsem se být vděčná za každý další den, který jsi přežil v pořádku. Dnes se mi ovšem zdáš skleslejší než jindy. Tvůj pohled docela zmatněl, už si pomalu ani nevzpomenu na tu jiskru, která v něm byla ze začátku. Chtěla bych ti říct, jak moc mi to chybí. Jak moc mi chybí tvé staré veselé já. Ale teď se to nehodí. Teď tě pouze ubezpečuji, že všechno bude dobré, že jednou se z toho dostaneš, že zase budeme šťastní. Ó, kdybys tak věděl, co se odehrává v mé duši pokaždé, když tě takhle vidím. Jak strašně zoufalá, malá a bezmocná se cítím, když mi neodpovídáš. Vypadám silná a klidná? Ano, vypadám. Protože nemám jinou volbu. Protože není nikdo jiný než já, kdo by tě mohl zachránit. Občas přemýšlím, jak by to vypadalo, kdyby se naše role vyměnily. Kdybych se já najednou zhroutila. Jestli by ses vzchopil a snažil se mi pomoct, nebo bys dál zůstal tak, jak jsi. Ať tak nebo tak, nemám odvahu to vyzkoušet. Je to příliš riskantní. Tak udusím slzy a dál se na tebe usmívám.

O pár dní později…

Věděla jsem to. Věděla jsem od okamžiku, kdy tě odvezli do nemocnice, že je to jen otázka hodin. Zemřel jsi. Je to jen minuta, co mi sestra volala. Našli tě s vytahanými infuzemi a zápěstími rozedřenými do krve. Nemohli už nic dělat. Tak se ti to konečně podařilo. Nebylo nikoho, kdo by tě od tvého činu zadržel. Rakovina, která celou dobu stravovala tvou duši, tě přece dostala. Přála jsem si, aby se to nestalo, ale teď, když nad tím tak přemýšlím… myslím, že jsem tušila, že to musí přijít. Všechno tomu nasvědčovalo. Vlastně jsi nikdy nebyl bojovník. A pak, už jsi neměl sílu vzdorovat. Možná, že kdybych tě přece donutila navštívit nějakého specialistu… Ale na tom už teď nezáleží. Jsi pryč. Unikl jsi z mého dosahu, abys mohl opustit tento svět, který tě tak moc bolel. Nevím, co tě k tomu vedlo, ale asi to bylo nad tvé možnosti. Třeba, až se jednou znovu setkáme, mi to povíš.

O den později…

Jdu si do nemocnice pro tvé věci. Příjemná mladá sestra se na mě usměje a s malou hromádkou oblečení mi do dlaně vtiskne zmačkaný papírek se slovy: „To svíral v ruce, když jsme ho našli.“
Nějak překonám zvědavost a teprve až dojdu do parku a sednu si na osamělou lavičku pod strom, ten papírek rozbalím. První pocit je zděšení, protože rozházená kostrbatá slova jsou psaná zahnědlou barvou, tvojí krví. Pustím se do čtení. Netrvá mi to moc dlouho, je to opravdu jen pár slov. A teprve teď, snad po několika letech, se rozpláču. Lístek mi vypadne z ruky, jak složím hlavu do dlaní a mé tělo se otřásá těžkými vzlyky. Děkuju. Přestože jsem tě nemohla zachránit, teď vím, že moje snaha nebyla marná. Cos nedokázal říct dva roky, jsi shrnul třemi větami. Doufám, že teď už je ti konečně lehko, tak jak sis to vždycky přál…

Nedávej si za tohle vinu a žij šťastně.
Děkuju za všechno. Miluju tě.