Perný den

To ráno jsem kráčel k poště s obrovskou nechutí v předtuše, že tenhle den bude šílený. Jelikož jsem věděl, že pojedu rajon, který je už několik dní ucpaný zásilkami. Se zachmuřeným výrazem obličeje jsem došel před vchod poštovní budovy a na mysl mi přišel celkem výstižný text jisté písničky:
„Tenhle barák na vodstřel
a na tvý tváři pár let starý vrásky
tenhle barák na vodstřel
kde ze zdí čiší vyklizenej chlad
tenhle barák na odstřel..."
Zároveň mne napadlo, že bych si mohl zahrát na zápošťáka, což je obdoba záškoláka. Nutkání se otočit a zmizet nepřevládlo, a tak jsem vstoupil dveřmi do budovy. Muži z ostrahy k mému překvapení neseděli laxně ve vrátnici a nesledovali televizi, jak mívali ve zvyku, ale byli dosti aktivní. Těm co odházeli prohledávali tašky a kontrolovali jim průkazky. Bylo mi jasné, že na poště došlo k nějaké krádeži a tohle je opožděná reakce ostrahy. Za pár dnu bude zase vše při starém a přes vrátnici jim pak klidně může projít slon.
Zanedlouho jsem kráčel chodbou a ke sluchu mi doléhaly nadávky s výkřiky, jenž se ozývaly z haly. Vzápětí se objevil jeden z mých kolegů a hned mi řekl: „Ani sem nechoď! Dneska je to šílený!"
„Jako tradičně, že," vysoukal jsem ze sebe a za chvíli jsem vstoupil na halu. A okamžitě jsem zůstal stát s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Zásilky všech velikostí byly prostě všude, a kdyby byly připíchnuté na stropě, tak bych se ani trochu nedivil.
„Dneska je to nářez! A to určitě dneska někteří nepřijdou!" sdělil mi opět kolega, jenž měl na mysli některé pošťáky, co se tzv."hodili marod."
Po příchodu na mé pracoviště se mi naskytl pohled na takové ohromné množství balíků, že jsem zůstal dlouho zkoprněle zírat neschopen jakéhokoliv pohybu.
„Tak to je konečnáááááááááááá!!" vykřiknul jsem z plných plic oblíbenou hlášku pošťáků, načež podobně vykřikli i někteří kolegové. A tahle hláška v to ráno zazněla ještě mnohokráte.
Měl jsem snahu zásilky nějak přehledně roztřídit, ale díky obrovskému počtu to prostě nešlo. Odhadoval jsem, že jich je takových 250-300 a to nebyl ještě konečný počet. Asi mně hned po ránu"hráblo", jelikož jsem si začal prozpěvovat upravenou verzi jedné známé písničky.
„Skončil jsem na poště, jasná zpráva,
proč o ty zásilky zakopávám,
projít abych se poštou bál,
kam se kouknu nějakou zásilku mám.."
Když dorazil můj kolega, s nímž jsem měl ten den doručovat, tak se mu protočily v očích panenky takovým způsobem, že se mu málem zakutálely. Na hale mezitím nastala atmosféra naštvanosti. Tu a tam proběhnul halou směrem k vedoucím do kanceláře naštvaný pošťák s dlouhou vlající plachtou sjetiny, na níž byl počet zásilek. V kanceláři se pak ozval křik a vedoucí v to ráno zažili seřváni na entou. I já jsem si v oné místnosti zakřičel a byl jsem hodně zvědavý kolik balíků bude na mé sjetině. Odhadoval jsem, že to bude rekordní počet. A opravdu byl. Zásilek na sjetině bylo přes 400 a mně se zatmělo festově před očima. Na doručování takového množství balíků bychom potřebovali být v práci nejméně 48 hodin nonstop. Jako v mrákotách jsem pozvolna kráčel halou a táhnul jsem za sebou po podlaze sjetinu. V tu chvíli jsem nevnímal křik na hale ani kolem mne procházející kolegy. Totálně naštvaný jsem došel na své pracoviště a zadíval jsem se pohledem vraha na zásilky. V ten moment jsem měl sto chutí začít do balíků kopat a nebo si zahrát na poštovního pyromana.
„To je v prd..!" ozval se výkřik mého kolegy, jenž přivážel další zásilky.
„To je! Nestihneme večerníček," pronesl jsem s křečovitým úsměvem.
„A večerní zprávy taky ne," zkonstatoval kolega.
S humorem jde prostě všechno lépe. A v ten den jej bylo potřeba opravdu vrchovatě. A co se dělo dál, o tom zase příště.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI