Polorealita

I.
Poslední, na co si matně vzpomínám, je hrst bílých pilulek, které drze a směle klouzaly skrz podrážděný jícen. Smrtící červená řeka rozpouštěla bílé bojovníky, aby mohli efektivně splnit svou záchrannou misi. Pak si vybavuju už jen kolotoč křiklavých barev následovaný všeobklopující tmou.

Události posledních dvou dnů mi nejsou známy, zato to, co jim předcházelo mě stále pronásleduje v myšlenkách i snech. Avšak na popisování hrůz posledního roku mi chybí odvaha. Omezím se tedy jen na ten osudný den. Na den, kdy jsem se rozhodla skoncovat se životem dřív, než on skoncuje se mnou. Zinscenovala jsem si vlastní smrt, postupovala jsem podle předem vymyšleného plánu.

Na nahé tělo jsem si oblékla síťované punčochy a černou koženou minisukni. Pánevní kosti podivně trčely ven. Červené tričko s výstřihem, kdysi svůdně odhalujícím víc, než se sluší, teď směšně visí na kostnatých ramenech. Tohle měl být můj rubáš. Polámané nehty jsem obalila dvěma vrstvami černého laku na nehty. Po delším váhání jsem si přes hlavu přetáhla růženec. Nosila jsem ho vždy, když jsem ztrácela sebedůvěru, když jsem potřebovala berličku. Z mých bohatých zrzavých loken zbylo jen pár myších ocásků neurčité barvy, které teď volně splývaly kolem čehosi, čemu se ještě před pár měsíci snad dalo říkat hezká tvář. Ani nánosy tmavého růže nedokázaly zakrýt propadlost obličeje a hydratační rtěnka jen špatně maskovala vyprahlost kdysi čerstvých a hladových rtů. Černě podmalované oči a kouřové stíny jen podtrhly matný a neživý výraz mého pohledu.

Dálkovým ovladačem si pouštím „Hvězdáře“. A pak ještě jednou a pak ještě jedenáctkrát. Za každý měsíc jednou. Slzné kanálky mám dávno vyschlé, tekl by z nich snad jen jed. Labužnicky jsem si zapálila cigaretu, pak ještě jednu a dohromady jich bylo třináct. Shořely stejně rychle jako těch třináct měsíců. A pak ještě třináct symbolických zářezů na ruce, za každý měsíc jeden. Třináctka je nešťastné číslo.

Prošla jsem kolem zrcadla a nedalo mi to se u něj na chvíli nezastavit. To, co se na mě šklebilo nebyla lidská bytost. Nezabiju člověka, neusmrtím živého tvora, jsem míň než embryo, opakovala jsem si stále dokola. Pak jsem třesoucí rukou vysypala třináct tabletek. Snad to bude v kombinaci s dvěma deckami vína stačit. Sbohem, má hrdost nemůže dál dýchat. Zavřela jsem oči a věděla jsem, že už je neotevřu. Že už jimi nikomu neřeknu, jak ho mám ráda. Dokázala jsem to. Byla jsem tak silná nebo tak slabá, že jsem to dokázala…

II.
Mhouřím oči do ostrého světla, nemám sílu je otevřít zcela. Mám víčka těžší než z olova. Tak takhle vypadá smrt? Ale ne, co je to za podraz! Vždyť jsem se teď měla smažit v pekle. Pomalu začínám rozeznávat obrysy. Slyším tlumené hlasy, vzdálené špitání. Donutím se otevřít oči naplno a mimoděk ze mě vyjde jakési chrchlavé zaskřehotání.

„Tys nám teda dala“, slyším již zcela zřetelně. U mé postele stojí dva bílí muži. Copak jsem omylem v nebi, pomyslím si. Vzápětí mi dojde, že ti dva nejsou andělé, nýbrž prachobyčejní doktoři. Nevyšlo to, pořád tady straším. K tomu všemu se nemůžu ani pohnout. Záhy zjistím, proč nemohu ani zvednout ruku. Jsem koženými řemínky připoutaná k lůžku. Jako nějaký nebezpečný pacient, jak komické. Uvědomím si závažnost situace. „Vyváděla jsem moc?“ zeptám se provinile. „Dobré ráno, kočko,“ pronese rádoby žertovně mladší z nich. Ve tváři má ale strhaný a ustaraný výraz, musela jsem je pěkně potrápit. Zbytečně. „Na to, že tě dělilo pár minut od hrobu jsi byla docela energická.“ odpoví druhý. „Zabijte mě nebo zabiju ji!“ vyhrožuju. „Klid, holka, v tomhle stavu nejsi schopná s nikým zúčtovat.“ „Zabiju ji!“ prohlásím pevně pomstychtivým tónem. Už mi otrnulo, přestala se mi točit hlava a já už zřetelně rozeznávala okolní svět. „Myslí si, jak není úžasná, o kolik tříd není lepší! Dělá jí dobře mě vidět pokořenou. Moc těch možností nemívala, a tak si to teď naplno vychutnává. Zabiju ji, zabiju, nic jinýho si nezaslouží! Neměla právo vzít mi úplně všechno! Neměla! Ale na mě si nepřijde, neudělám jí tu radost! Na mě nemá, já jsem nejlepší, já jsem originál, nedoceněný originál, který ještě všem ukáže svou cenu! Já jsem ta bohyně, co mu mohla poskytnout všechno, ona je jen ubohá náhražka, jen hyena pasoucí se na mé bezmoci!“

Můj patetický výlev mě natolik vyčerpal, že jsem na dlouhé hodiny zase vytuhla. Následné probuzení ale není zdaleka tak příznivé jako předešlé. U mé postele sedí ona. Poznala bych ji mezi milionem ženských. Šíří kolem sebe ten známý pach zrady. Dívá se do země a pláče. Jak je to dlouho, co jsem ji neviděla. Vyhýbala jsem se jí, jelikož jsem nevěřila své lidskosti. Roztrhala bych ji na kusy, pořezala ten její andělský ksicht, její nevinnost. Půl roku, už šest měsíců jsme se nesetkaly tváří v tvář. Náhle se mi zrodila v hlavě hrůzná myšlenka, zpanikařila jsem. Jestli je tady ona, musí tu být i on! Přišli se mi společně posmívat. Dech se mi zastavil, srdce se rozbušilo. Snažila jsem se tuhle představu rychle zavrhnout. Neví, že o ní vím, vychutnávám si momentální převahu. Vidím ji plakat…

„Přišla ses mi vysmívat, zasadit mi další ránu? Přišlas mi povídat o svém štěstí? Zase mi jdeš leptat duši? Prosím, nebudu se bránit, už mi nemůžeš víc ublížit!“ Nevěřícně si mě prohlíží a něžně přejede mou zjizvenou levačku. „Přišla jsem ti říct, že tě mám ráda,“ odvětí, ale do očí se mi nepodívá, dál klopí zrak do podlahy. „Mohla sis ušetřit cestu,“ odseknu, „své stanovisko jsem ti objasnila a nehodlám na tom nic měnit!“ Hluboce vzdychne, chová se jak matka vysvětlující dítěti, že do zásuvky se opravdu prsty nestrkají. „Je tu ještě jedna věc, kterou jsem považovala za nutnou ti říct.“ Už jsem si myslela, že tu ztrácí čas jen tím, aby mi vyjevila své city. „Jsi v tom nebo se snad budete brát?“ zeptám se naoko znuděně. Ve skutečnosti jsem v napjatém očekávání. „Zabil se“ vyhrkne roztřeseným hlasem a dál rentgenuje zelené linoleum. Skrápí ho slzami, snad čeká, že z něj vyroste další postel. Nedochází mi plný obsah těch dvou slov a blbě se zeptám: „Cože?“ „Mám ti to dát písemně notářsky ověřené?“ osopí se na mě a je vidět, že slečna dokonalá se každou chvíli přestane ovládat. Odhodlala se zrak a naše oči se po dlouhé době setkaly. Zpomalení reakce najednou začnou akcelerovat. „To přece…to nemyslíš…vždyť….jak?“ „Autonehoda, byl na místě mrtvý. Veškerá má zahořklost a nenávist je najednou pryč, uvědomím si absurditu situace. Já, která jsem se chtěla vzdát života dobrovolně, jsem tady. On, duševně i tělesně mladá a čerstvý, plný života, plný očekávání, plný plánů, je mrtvý. Všechno se obrací o 180 stupňů. Nezmůžu se na slovo. Jakékoli poznámky by byly jen solí sypanou do čerstvých ran. „Dej mi ruku,“ poprosím ji. Mlčky mi sevře dlaň, cítím, jak se třese. Cítím, že se musí držet, aby se nezhroutila. Díváme se si do očí, nemrkáme, však slz je dost. Vpíjíme se pohledem jedna do druhé a křečovitě si svíráme dlaně. Pláčeme. S kamarády se můžeš smát, ale jen s přáteli můžeš plakat. „Nic už nebude jako dřív,“ poznamená krutě pravdivě. „Musíme dospět,“ odvětím a pokusím se chabě usmát. Obejmeme se.