Krásná stopařka

„Přeju všem krásný den, jmenuju se, jak jistě všichni dobře víte, Milan Seidler a jako každý den i dnes vám prozradím, co si pro nás počasí přichystalo, a tentokrát to bude opravdu bomba, protože po týdnu takového rozpačitého přešlapování se sluníčko konečně rozhodlo zahnat všechny mrazíky a zahřát nám nosíky. Přes den čekejte 16 až 20 stupňů, ale s opalováním ještě počkejte, bo od poledního až k večeru bude přes naši zemičku proudit severák z Polska. Jinak ale bude docela slušně hřát taková ta velká žlutá věc na obloze, o které už dneska byla řeč, takže, panstvo, hubertusy nechte ve skříni a pomalu už žehlete košile a halenky, pokud řídíte, doporučoval bych i sluneční brýle, to je ode mě zatím vše, na další mé zevrubné zpravodajství si počkejte další hodinu. Pájo, máš slovo.“

„Vážení, omluvte mého infantilního kamaráda, kterého dnešní krásné nedělní ráno, ohromilo natolik, že zapomněl, jak seriózně a účelně vést zprávy o počasí. Doufám však, že vás první letošní sluníčko naladilo, alespoň zpoloviny tak dobře jako jeho. Myslím, že teď je opět čas na nějakou pořádnou hitovku, takže pro všechny posluchače a zvlášť pro řidiče zní I’m on my way od Proclaimers.“

Ve chvíli, kdy autorádio vyloudilo ze všech reproduktorů první tóny kytary, se řidič probudil. Úkosem se podíval na kroutící se křivku ekvalizéru a přál si ještě dál snít. Zdálo se mu o krásné stopařce, kterou našel uprostřed litovelských lesů. Mlčky spolu jeli několik kilometrů, a když zastavili na starém mostě přes řeku Moravu, prozradila mu, že čekala na něj. Nevěděl proč, ale pohled na ni v něm probouzel pocit, jaký ještě nikdy nezažil.

Naplno otevřel oči a hned jej do nich zasáhl jeden z paprsků prvního jarního sluníčka. Sklopil stínítko a zahleděl se přes špinavé čelní sklo na krásu, jakou může nabídnout jen Litovelské Pomoraví. Auto stálo přímo před závějí sněženek, z nichž některé rostly přímo z vody, mocné buky, již bohatě olistěné, ševelily ve větru a spolu s hučící Moravou dávaly dohromady úžasně přirozený duet a idilickou scénu dokreslovaly pěnkavy na námluvách.

Trochu se mu zlepšila nálada, stáhl nohy ze sedadla spolujezdce a vrátil řadicí páku do neutrálu. Pohled do zrcátka mu ve tváři vykouzlil blažený výraz. Naklonil se nad zadní sedadlo a jemně políbil na čelo svou krásnou stopařku. Trochu se pohnula, ale neprobudila se. Venku bylo nádherně, rozhodl se tedy, že s návratem do civilizace nebude spěchat. Nebyl si vlastně ani jistý, zda má chuť se ještě někdy vrátit domů k rodině.

Včera to bylo opravdu skvělé. Za hluboké noci zastavil na opuštěné cestě a přestože ještě měla ve tváři trochu nejistý výraz, uprostřed lesů si to spolu rozdali v nejnádhernějším souboji, jakého jsou dva lidé schopni. Myslel sice na manželku a dokonce i na kamarády a sousedy, jak se pak na něj budou dívat, ale bylo mu to jedno. Prostě to musel udělat. Když pak poslouchal její i svůj dech zrychlený vzrušením, napadlo ho, že tohle s manželkou nikdy nezažil. Stejně to asi bylo poprvé a naposled.

Zapálil si cigáro a pomalým krokem došel k řece. Chvíli hleděl do kalného a chladného proudu a uvažoval. Neslyšel už řeku ani stromy, přemýšlel, co teď bude s jeho krásnou stopařkou. Neznal ani její jméno, bude to tak možná lepší. Znalost jména by zničila to téměř pohádkové kouzlo, kterým na něj působila, a tehdy by se stala pouhým člověkem. Ale v tu chvíli jej znovu upoutala hladina řeky. Zdálo se mu, že k němu promlouvá a tehdy se rozhodl.

Vykročil zpět k autu. Těch několik vteřin krátké cesty si připravoval, co řekne, ale jakmile zlehka otevřel zadní dveře, pohled na stopařku jej upoutal způsobem, který vylučoval jakékoliv další racionální jednání. Její dlouhé, světlé vlasy, zcela rozpuštěné, jí volně stékaly po zádech i po hrudi, směr jejich růstu jej přivedl k bujnému poprsí, jež čnělo nad štíhlou postavou, jako její největší ozdoba. Poněkud bledá pokožka jí dodávala jakýsi přídech nevinnosti. Kompletně holé nožky mizely za sklopenou zadní sedačkou a na místě, kde se spojovaly, spočíval ten jediný kousek látky, který zakrýval její tělo.

Pohlédl jí do tváře, a opětoval její mírný úsměv. Potom se sklonil k dlouhé tenké ráně na jejím krku. Vzal mokrý hadřík a setřel jí z kůže tu poslední kapku krve, kterou včera neočistil. Chopil se nehybného těla a s něhou je odnesl na starý most přes Moravu. Po krátkém pádu stopařka skončila na dně řeky. Byl konec. Z černé kabelky vytáhl občanku a soustředil zrak na první položku: Zuzana Petrová. Krásná stopařka zahynula a on si uvědomoval, že než ji najdou, pár kilometrů dole po proudu, stihne ulovit jinou. Ale pro jistotu si vypne rádio, aby neslyšela varování, že se opět ozval známý vrah osamělých stopařek z Pomoraví, kterého se policii stále nedaří vypátrat.

Pak si oblékl kalhoty, uniformu, čepici se štítkem, sedl za volant své bělozelené felicie, a když vyjížděl na hlavní cestu, broukal si známou řidičskou písničku I’m on my way.