Špatná náhoda

Miluji večerní procházky. Slunce pomalu slábne a já se procházím po stmívajícím se městě. Přemýšlím nad vším, co mi zrovna vnikne do hlavy. Rozebírám v mysli nejrůznější úseky právě uplynulého dne. Jako obvykle zabočím na křižovatce nedaleko mého domu do mé nejoblíbenější uličky. Znám tam každou škvírku, každé zákoutí. Vše co se tu jen nepatrně pohne nebo jakkoliv změní, mě bije do očí, už když do uličky vcházím. Proto mě už na první pohled zarazila hromada harampádí naházená u zadní zdi. Jindy bych si řekla, ´Co to je dnes za lidi, pohazují si odpadky jen tak vedle svého domu a očividně jim to ani nevadí.´ ,jenže dnes mě cosi lákalo blíž. Jsem od malička neuvěřitelně zvědavý člověk, proto sem se nechala přemoct zvědavostí a pomalu se přibližovala blíž a blíž. Když jsem byla tak blízko, abych dokázala rozpoznat co je to za harampádí, podivila jsem se. Nebyly to staré televize, rozbité domácí spotřebiče, jak bych čekala. Byli to kusy roztrhaného oblečení, podle všeho velmi drahého oblečení. A pod tou spoustou hadrů, pod tou spoustou barev, třpytek a stuh jsem uviděla dlaň. Na první pohled jsem si nebyla jistá, jestli je to ruka lidská, nebo jen kus nějaké panenky. Samozřejmě to ve mně vzbudilo ještě větší zvědavost. Poodhrnula jsem kousky látek a spatřila jsem další část, když jsem odkryla další a další kusy, zjistila jsem, že pod tou spoustou oblečení je opravdu lidské tělo. Poznala jsem, že se jedná o tělo malého děvčátka. Nemohla jsem se vzpamatovat. Jen jsem tupě zírala na to tělo a všimla si, že má na jedné noze spoustu řezných ran. Sledovala jsem to zohavené tělo a v dálce jsem uslyšela policejní houkačky. Dřív než jsem se vzpamatovala, seděla jsem v policejním autě. Na stanici mě bez jakýchkoliv otázek posadili do místnosti s jednou židlí a stolem. Místnost byla tmavá, osvěcovalo ji jen jedno světlo, působila velmi depresivním dojmem a to hlavně proto, že byla malá a bez oken. Kromě zamčených dveří a stolu se židlí tam nebylo nic. Seděla jsem v té místnosti bez ničeho a čekala jsem. Jen co se rozrazily dveře a já zpozorněla, vběhla dovnitř mamka a začala na mě řvát, co jsem to jen udělala. Nedokázala jsem jí nic vysvětlit, protože jsem absolutně ztratila hlas, ale i kdybych řekla cokoliv, nikdo by mi nevěřil. Hned po příjezdu na policejní stanici mi bylo jasné, že někdo zavolal polici, protože mě viděl, jak stojím u mrtvého těla. Svědky nepochybně měli, proto jim nic nebránilo v tom, to na mě hodit. Po spoustě sezení a dohadování jsem přeci jen skončila v polepšovně pro mladistvé. Zůstala jsem tam necelý rok, než se ukázalo, že já jsem opravdu nic neprovedla. Po návratu domů jsem byla neustále hlídána rodiči, protože si nebyli pořád jistí, jestli v sobě opravdu nemám zvrhlou povahu a jestli bych nebyla schopná „něco“ provést. Moji milovanou uličku jsem už nikdy nenavštívila a hlas, který jsem ze šoku ztratila, se mi už nikdy nevrátil.