Dívka v černém

Temná noc a jen měsíc ozařuje krajinu, na strmém útesu sedí dívka a pláče. Nechce se jí domů, nechce se jí nic. Jen tak tiše sedět a plakat. Marně čekat na rozřešení a na útěchu...plakat černé slzy a dívat se na temné vody pod sebou. Jak vlny naráží na útesy a vytvářejí bílou pěnu.
Vzhlédla k měsíci na obzoru...myslela na svou jedinou lásku, kterou nikdy nezískala...jen přihlížela jak se jí pomalu vzdaluje...
Pamatuje si živě první den, kdy jej spatřila...jeho hnědé vlasy, na koncích trochu vlnité, nad rtem vousy. Modré oči jako moře za pravého poledne. Bílá košile, kravata,černé sako a džíny, které byly děravé a seprané...na jeho týlu seděl černý kloubouk. Jistým krokem kráčel po chodbě a v ruce držel desky, které jak tušila byly plné obrázků, které namaloval.
Tiše ho pozorovala mnoho měsíců...milovala, každý jeho krok, pohyb či pohled. O to bolestivější bylo to, co musela vídat každý den...
,,Ahoj Vítku!" zdravily jej dívky ze třídy, objímaly jej a líbaly. Ona jen tiše prošla...černé vlasy zahrnovaly její tvář. Odtrhnul se od jedné z nich, usmál se a řekl:,,Ahoj..." Dívka se zastavila..., bylo to opravdu na ní, nebo si něco namlouvá? Je už tak zamilovaná a nešťastná, že si představuje situace, které ji připadají jako realita. Pokusila se o úsměv a usmála se také. ,,Ahoj"
Možná utekla, možná šla jen rychlým krokem, ale plakala štěstím...on si jí všiml. Po tolika měsících úplného přehlížení.
Plynuly týdny a on ji občas pozdravil...s každým jeho slovem se dívka zamilovávala více a více...cítila se jako anděl s křídly, který se vznáší po místnosti a vyzařuje jasné bílé světlo z čirého štěstí. Blížil se však konec školního roku a ona si začínala uvědomovat, že již ho nikdy neuvidí.
Uplynulo již mnoho dní od jejich úplného odloučení...a právě tuto noc, kdy seděla na skalnatém útesu a s myšlenkou na jeho tvář, pozorovala temné moře, šumící ji kdesi pod chodidly. Náhle se ze všech stran přihnaly temné a velké mraky, věstící vydatný déšť a silnou bouři. Vítr se zvedal a její černé šaty létaly vzduchem jako křídla černých havranů. Za pár okamžiků začalo pršet...velké kapky dopadaly na její tvář a vlasy...seděla tak dvě hodiny, vítr jí trhal šaty na cáry a déšť jí smáčel prokřehlé tělo. Klepala se zimou, ale i přes to se cítila jakoby v jiném světě, kde na ní žádné kapky nedopadaly. Ale z tohoto cizího světa jí něco vytrhlo...mraky se začaly protrhávat a světlo, které bylo za nimy jí oslňovalo. Netušila, co by to mohlo být...podívala se pozorněji... z té záře...se pomalu vynořovala nějaká bytost...plná světla a dobra...
,,Gabrieli?" zeptala se dívka šeptem...
,,Ano, jsem to já. Pojď podej mi ruku." řekl Gabriel jehož bílé vlasy dosahovaly pod pas, vlnily se jako moře a obletovaly mu bílý obličej, který upoutával modrostí jeho očí...spanilost, inteligence a dobro...to vše vyzařovalo z tohoto krásného anděla. Dívka vztáhla ruku k té jeho a uchopila. Necítila nic hmotného, ale jen to, jak její dlaň obklopuje bílá energie, která jemně brněla. A tak spolu vzlétli...letěli dlouho a daleko. A dívka nakonec usnula vyčerpáním..., když se probudila, vypadala jako někdo jiný. Její černé vlasy byly učesané do dlouhého copu...její černý šat vystřídalo bílé hedvábí. Na zádech cítila nezvyklou tíhu a když otočila hlavu uviděla nádherné a velké křídla. Bílé jako mořská pěna.
Gabriel stál vedle ní...,,Budiž Tvá nová cesta zvolena" řekl a zmizel.

Dívka se probudila druhého dne, na tom samém útesu na jakém byla v noci. BYL TO KRÁSNÝ SEN. Pomyslela si..., ale věděla, že sen to nebyl. Stále cítila tu tíhu pod lopatkami...když se otočila zjistila, že z jejich zad vystupuje bílá záře, která vytvářela kontury per. Křídla ji zůstala...
Vstala a vydala se na cestu...na dlouho cestu zapomnění...a již nikdy se nevrátila, její novou láskou byl Gabriel, její učitel a rádce...a možná i milenec...bloudí spolu bok po boku dnešním světem a tak jako Ježíš spasitel všech hříšných...pomáhají potřebným...