A kde jsem já?

„Den jako den stále ta stejná šeď.“ Pomyslel si a šel dál. „Auta jezdí kolem - všude jen stíny obchoďáků a vařící se tuny betonu pod tropickým sluncem, kam se jen podívám. Život je na draka - vykouřit zahodit.“
Trochu víc potáhl z cigarety, ale ne zas příliš, připomněl si, že žádnou jinou cigaretu už nemá. „Dnes je fakt vedro jak…“ A zase to nedokončil. Tuhle větu nikdy nedokončil. Vždycky, když si na něco chtěl teatrálně postěžovat, napadlo ho, že to co ho trápí, je jako, ale nikdy nevěděl, jako co to je. A stejně jako jindy i tentokrát ho vlastní neschopnost dokončit myšlenku rozčílila. „Zatraceně! Blbý řeči, blbý město a všechno kolem je blbý jako,…“
Byl právě u jakéhosi nákupního střediska. Kolem se potulovali spokojené páry držící se za ruku, spěchající ženy na každodenním nákupu rohlíku a osamělí muži vyhlížející stejně osamělé slečny. Přišlo mu to beznadějně všední a dav který ho obklopoval se mu tou dennodenní monotónností hnusil. Snažil se ho přijímat s naprostou lhostejností, s tou samou, jakou dav přijímal jeho. Celé to lidské hemžení, každodenní rutina, to vše bylo tak samozřejmé a neměnné, jako střídání dne a noci.
Šel pomalu proplétaje se mezi lidmi a byl stále nervóznější. Něco ho vyvádělo z míry. Nevěděl co. Zatím ještě nerozuměl tomu zintenzivňujícímu pocitu – vlastně spíš nechtěl rozumět. Cítil vzrůstající neklid, který se mu nepříjemně rozlézal celím tělem a bořil jeho přirozenou nenucenost pohybů. Došel před výlohu jednoho z obchodů s potravinami a tam se zastavil.
„No paráda, to jsou mňamky. Salámy, sejry, chleba, šunka, limča, kafčo, pár lízátek, tři pivka, flaška nějaký kořaly, všechno to pro srandu sníst a čekat, co to udělá.“ Ta cynická myšlenka ho pobavila a na neoholené tváři zanechala pokřivený usměv.
„Kdy jsem vůbec naposledy zvracel?“ Zeptal se sám sebe. „Ani už nevím.“ Odpověď ho zamrzela. Jakoby bylo důležité, kdy naposledy zvracel a že už si na to nepamatuje. Byl tu však i hlubší důvod jeho rozmrzelosti. Zvracení pro něho byl symbol mladí. Symbol který si spojoval s dobou, kdy s přáteli chodil z jedné pitky do druhé a neustalé veselí, holky, atmosféra probdělých nocí dávaly smysl jeho životu.
„Co takhle si koupit par piv? Trochu se ztřískat – zapomenout - zase jednou žít?“ Hořce a trochu nenávistně se zašklebil. Bylo mu zle ze sebe samého. Byl rozhněván na vlastní existenci, jejíž smysl mu unikal.
„Chlastat sám jako největší ubožák… To bych už rovnou mohl hrát maty a občas si něco šlehnout.“ Jeho monotónní monolog ho začínal nudit. Znovu pocítil onu nervozitu - podivný, dotěrný pocit šimrající mu ve všech částech těla. Tentokrát si ho plně uvědomil a lehce sebou trhl.
„Co to s tebou je? Máš snad strach?“ Zeptal se sám sebe. „Udělal jsi to? Udělal. Byla to prča? Byla. Tak o co jde? Chceš snad jít a vrátit to? Co tu vlastně děláš? Proč jsi sem vůbec přišel?“
Od dnešního rána na to nemyslel. Včera v noci kvůli tomu nemohl dlouho spát, ale ráno, když se probudil, veškeré vzpomínky na minulý den byly sugestivně uskladněny hluboko v archívech paměti - tam kde ho netrápily, kde na ně nemusel myslet. Teď se však ukázalo, že přeci jenom nebyly tak zapomenuté, jak si jeho vědomí horečně přálo.
Znovu si vybavil včerejší den. Byl právě na tomto místě v tomto obchodě. Vzpomněl si, jak vešel dovnitř, chodil po obchodě s jasným úmyslem, ale nemohl se odhodlat, byl příliš nervózní a uvědomoval si, že nervózní být nemá. Mezi regály chodil snad pul hodiny. Nevěděl co chce ukrást, ale přišel sem, aby ukradl. Ne snad proto, že by neměl peníze nebo z hladu nebo, že by tu věc pak chtěl prodat sám. Chtěl ukrást, aby se něco stalo. Chtěl pohnout svým životem, který pro něho uvázl v bezedné, prázdné díře a on si čím dál s větší naléhavostí uvědomoval, že z oné prázdnoty, která ho obklopuje, musí uniknout nebo ho pozře zaživa.
„Jo to bylo něco, trochu divoký, ale paráda. Neměli šanci mě vidět, blbci.“ Pousmál se a pravou rukou v kapse nahmatal sušenku, kterou včera ukradl. Při tom doteku mu tělem projela vlna energie, postavila chloupky na rukou a lehce podlomila kolena. S rozpaky si uvědomil, že má slabší erekci. Roztržitě se rozhlédl po okolo chodících lidech, zda si někdo jeho choulostivé chvíle nevšiml, ale jeho obavy byly zbytečné. Šedé řečiště lidských tváří plynulo sem a tam v monotoniích vlnách bez sebemenší aberace.
I tak ho jeho slabost zamrzela. Vzrušení vyprchalo a znovu se objevil pocit podráždění. „Hloupý stádo! Kam jdou? Proč jdou? Celý život to samé a už teď vědí, jak to skončí. Čím hloupější člověk, tím je spokojenější se svým osudem. Ale co mi je po nich? Ať si jdou, nezajímám se o ně a oni ať mě taky dají pokoj!“ Ta poslední poznámka byla směšná, protože jeho si opravdu nikdo nevšímal. Teď už zlostně stiskl pravou ruku, v které stále držel ukradenou sušenku. Ta pod tlakem sevření popraskala a zlomila se.
To ho rozhněvalo ještě víc. „Sakra, hloupá sušenka. Taková trapnost, sušenka! Ukradl jsem sušenku a chlubím se tím jako…“
Nebyla to pravda, doposud o tom nikomu neřekl. Vlastně ani neměl komu to říct. Už třetí měsíc bydlel sám v cizím městě, kde nikoho neznal, kam se odstěhoval, když už dál nemohl snášet přítomnost své rodiny, svých blízkých.
Chtěl poznat svět, chtěl změnu a ta změna nepřicházela. Nepřicházela již tak strašně dlouho a on začínal byt stále zoufalejší a zoufalejší – dusil se. Často propadal depresím, až jednou z nenadálé pohnutky pocítil, že jestli neodjede, jestli neopustí svůj domov, ty stále stejné stěny, to neměnné nebe, vše se na něho zřítí a pohřbí za živa.
Teď tu stál před obchodem, který ho k sobě znovu přivábil mystickou silou vzpomínek na krádež, která byla sice směšná, ale odhodlávání k zločinu – ty minuty, když se rozhodoval, ten okamžik, než ukradl, se staly břemenem, které ze sebe nemohl setřást. Styděl se za svůj zločin a zároveň jím byl nadšen. Cítil radost z krádeže a strach z prozrazení. Víc se bal okamžiku prozrazení než trestu, který by následoval. Děsil se představy, kde si o něm ti bezvýrazní lidé šeptají a s pohrdavými tvářemi na něho ukazují jako na zloděje, na vyvrhele. Měl však zároveň radost, že právě jim ukradl sušenku, že se provinil, právě vůči té valící se lidské hmotě, že nad ní vyzrál, zvítězil.
Jenže ta radost ze sušenky, kterou si od včerejšího dne ve svém nitru budoval, právě teď praskla zároveň s prasknutím sušenky. „Jo, jsem fakt machr! Ukradl jsem sušenku a stal jsem se tím nejubožejším zlodějem světa. Kdybych žil v podsvětí a se svým lupem přišel zpět do skrýše, radši bych říkal, že jsem ten den nic neštípl - směšný.“
Znovu stiskl pravou ruku a začal sušenku systematicky kousek po kousku drtit. V jeho nitru byl zmatek, kterému nerozuměl. Z nenadálé myšlenky ukazující na banálnost krádeže mu bylo nanic. Cítil se ponížen sám před sebou. Ještě před chvílí měl ze své kořisti radost, avšak nyní ho právě ta vzpomínka na onu radost rozčilovala. Jeho podvědomí si z celého jeho nicotného zločinu vytvořilo obraz v zrcadle, do kterého se díval on sám - bezvýznamný, trapný člověk bez přátel, bez smyslu pro život.
„Argh“ Nenávistný, nesrozumitelný skřek se vydral z jeho nitra. Jeden z kolemjdoucích na něho vrhl tázavý a pohoršený pohled, ale ani nezpomalil a na celou záležitost v příštích vteřinách zapomněl.
„Tak jo - tak tedy dobrá, však to zvládnu. Ani si mě nevšimnou.“ Začal nesouvisle uvažovat. V hlavě se mu již před chvílí začal rodit nový plán. Musel znovu ukrást. Nevěděl proč, ani co ukradne a v podstatě mu to bylo jedno Jen se cítil dobře, když na to myslel. Strach sourodý se strachem prožívaným před první krádeží, který ho i nyní hrozil zaplavit, se náhle začal rozmělňovat a částečně přeměňovat v zrušení. To vzrušení, které mu tolik scházelo, nyní sloužilo jako katalyzátor.
Znovu pocítil radost ze života. Radost jenž mu obzvláště v posledních dnech tolik chyběla. S těmito pocity vešel do obchodu. „Tolik věcí a všechno je moje - jedno velké skladiště čekající až přijdu a vezmu si to. Tak co to bude dnes?“ Bavil se uvnitř sebe žoviálním tónem, vědomě tak odhánějíc tísniví pocit, který v něm opět začal nabývat v okamžiku, kdy vešel do obchodu.
„Hlavně v klidu. Nikdo nesmí nic poznat. Musím být jako… Nekouká se po mně někdo? Ne, je to dobrý. Proč by se také dívali? Jakoby je někdo mohl zajímat. Možná by nad tím dokonce mávli rukou, kdyby mě uviděli, jak si to rvu do kapsy.“ Poslední myšlenka ho rozčílila. Možnost tak hluboké ignorance od ostatních lidí ho zbavila opatrnosti. Bez dalšího otálení sáhl do regálu a z krabice se sušenkami vytáhl tři. Když se jich zmocnil, začal být roztržitý a lehce se mu chvěly ruce. Sušenky rychle strčil do kapsy, avšak jedna z nich mu vypadla na zem. Rychle jako ve snách ji zvedl a s divoce bušícím srdcem vykročil podél regálů směrem k východu.
„Pryč. Pryč. Pryč!“ Bubnovalo v jeho hlavě stále jedno a to samé slovo. Prosmýkl se okolo lidí stojících ve frontě u pokladny. Byl téměř u cíle, od východových dveří ho dělilo jen pár kroků. Jeho obličej byl zhyzděn nepěknou svalovou křečí. Výraz ve tváři vyjadřoval strach, hysterii, zoufalství a paniku. „Pryč, pryč, pryč!“
„Stůjte!“ Ozval se za jeho zády cizí, ženský hlas. Zvuk, vlnění vzduchu, které to rozkazující slovo zapříčinilo, pro něho bylo jako šlehnutí bičem přes obnažená záda. Žádné slovo ho nemohlo paralyzovat, odsoudit a osvobodit s takovou definitivností jako právě toto. Zapůsobilo na něho jako výstřel ze startovní pistole. Úzkostlivě stažené svalstvo se mu uvolnilo a zmatené myšlenky v jeho hlavě přestaly skákat jedna přes druhou.
Ani se neohlédl a nyní již s jasnější hlavou začal utíkat. „Pryč, pryč, pryč, pryč!“ Opakoval si stále dokola, ale přestože se slovo nezměnilo, jeho význam byl odlišný. Již nešel jako zloděj odnášející si svou kořist do bezpečí. Nesnažil se skrýval před prozrazením, to bylo zbytečné a byl tomu rád. Nechtěl být nenápadný, chtěl být volný – volný ve svém nitru. Neutíkal před vlastní otázkou, proč to vlastně děla. Utíkal k otázce, co se teď změní. Opustila ho zlost, že se ho nikdo nesnaží zadržet, protože ač to netušil, podvědomě si to přál. Prchal, protože kdosi na něho vykřikl „stůjte“ a on nemohl stát, tak běžel. Pokrytecky si přál, nebýt chycen ze strachu z polapení, protože kdyby ho chytili, jeho vina by tak byla definitivní. Svůj zločin znal, ale varoval se ho připustit v plné míře a trapnosti - sušenky.
Přiskočil ke dveřím, otevřel je a vyběhl na ulici. Pak se s ním svět zatočil a on se probral ze šoku teprve až o pár vteřin později. Ležel na chodníku, obklopen neznámými, pohrdavými tvářemi. Jedna z nich se nad ním skláněla a cosi mu říkala. Byl to policejní úředník. Uviděl tvář ženy, která na něho trochu poděšeně a lehce rozrušeně ukazovala. Uvědomil si, jak policajt zvedá jeho pravou ruku a jak se snaží uvolnit její sevření. Držel v ní sušenku. Držel ji od té doby co jí zvedl ze země, když mu vypadla. Nijak zvlášť ho to nepřekvapilo. Pocítil úlevu a záchvěv radosti, že už je to za ním.
Všechny zvuky valící se z okolního světa zanikaly před branami jeho uší. Hlasy okolostojících lidí se v jeho mysli vytrácely ještě dříve než stačily být vyřčeny. Ponořil se do vlastního světa a ptal se sám sebe. „A co teď? Co bude dál? Je to konec? Bude to teď jako…“