Rozhovor

Pršelo včera, předevčírem, a dneska zase. Lucka kouká na televizi a směje se u komedie, zatímco Zuzka kouká z okna a přemýšlí nad svými pocity Píše nový text. Sice nemá zrovna příhodný název – Podzim – protože je léto, ale s její náladou to souvisí.
„Co to zas píšeš?“ zeptala se Lucka.
„Ale,“ schovala Zuzka papír, „jen tak něco zkouším.“
Nakonec se zvedla a odešla do pokoje v klidu přemýšlet. Potřebovala být se svými myšlenkami sama.
Crrr...Lucka vystřelila z gauče jako střela a letěla dolů otevřít.
„Jé, čau Jirko, co ty tady? Pojď dál.“
„Ahoj, kde máš druhou polovičku?“
„Ále, sedí v pokoji a přemýšlí. Vypadá dost smutně. Klidně běž za ní, třeba se ti podaří ji rozesmát.“
Lucka si opět sedla k televizi. Zrovna začala bezvadná detektivka.
Jirka lehce zaklepal na dveře a opatrně vstoupil do malého pokojíku. Zuzka seděla skrčená v rohu na posteli a koukala ven. Učiněná hromádka neštěstí.
„Ahoj, Lucka říkala, že jsi smutná, tak tě jdu rozveselit. Co se děje?“
„To teda nevím, jestli se ti zrovna tohle povede.“
„Copak, kterej chlap má zásluhu na tom, že se cítíš tak hrozně?“
Zuzka se poprvé za tu chvíli usmála.
„Právě, že žádnej. Mám pocit, jako bych byla vzduch. Jako bych byla nejškaredší na světě. Proč se mi láska vyhýbá? Co je na mně tak jiné, než na ostatních holkách? Netoužím po klukovi, abych ho měla jako chlubítko, že i já s někým chodím. Jen to prostě nechápu... Proboha, co ti to tady říkám? Promiň, nechci tě tím nijak zatěžovat. Tebe se to netýká.“
Jirka je však jiného názoru.
„Hele, jsi moje kámoška, takže žádný řeči vo tom, že se mě to netýká. Když jsi smutná, cítím se i já smutný. Víš, něco ti teď řeknu. Láska je moc krásná věc, ale dokáže hodně ubližovat. Určitě najdeš toho pravého, opravdu ti to moc přeju. Jen si pamatuj, že láska dokáže nejen hory přenášet, ale i ničit. Věř mi, že to čekání na opravdovou lásku stojí za to. Hlavně si nesmíš nechat nikým ubližovat. Existují i nedobří lidé, kteří dokáží zneužít lidských citů a důvěry.“
„Tos řekl opravdu krásně. Jsem ráda, že mám takového kámoše. Už teď závidím holce, která získá tvoje srdce. Nebo už se tak stalo?“
„Ano, ale bohužel se vídáme jen dvakrát do měsíce a to je hrozně málo. Pak je mi smutno a taky se tak trochu snažím veršovat. Ale nejsem tak dobrej, jako ty.“
„Jé...řekni mi něco, prosím...“
Podívala se na Jirku psíma vočima a on se nakonec nechal ukecat.
Srdce mé je plné smutku,
duše má je prázdná,
nemá mě kdo vést za ruku
cestou do neznáma.
Samotný a bez pomoci
v černočerné temnotě,
kráčím tichou černou nocí
bok po boku samotě.

Nastalo ticho. Seděli vedle sebe a koukali z okna ven. Lucka tiše vešla do pokoje a zírala na ty dva.
„Co tady sedíte jako dvě hromádky neštěstí? Jsou prázdniny, máme volno, můžeme dělat co se nám zachce a vy koukáte z okna.“
Oba se na ni podívali, ale neřekli ani slovo.
„Hele, já jdu ven na zahradu a až se trochu vzchopíte, přijďte taky. Pustíme si muziku a bude nám hej.“
Zavřela dveře. Ti dva se na sebe podívali, bez jediného slova vstali a šli za ní dolů.