13---Třináct---13
13---Třináct---13
Anotace: Krátká reflexe z Domova důchodců, inspirovaná myšlenkou a bohužel ne zkušeností nebo prožitkem, což tomu schází. Ale to už si přeberte sami;)
Zas třináctej den v měsíci - dostala jsem důchod.
Ach to zatracený slunce! Kdybych tak měla sílu vyskočit a zatáhnout záclony!... Jenže už dlouho se necejtim bejt silná… Jediný, co cejtim, jsou klouby, křečový žíly a žaludek.
Krucifix… Sestra mně asi někam odnesla pantofle… né aha, už je vidim. No ale stejně není kam spěchat - Dole mě čeká syn a vim přece, jak to chodí. V okamžiku, kdy si mě všimne, spustí tu obehranou písničku: „Maminko, tobě to sluší… Jak to děláš, že seš den ode dne krásnější?“ Já – taková příšera. „To jsem rád, že tě vidím, nemoh‘ sem se tě dočkat…“ A když mu dojdou lichotky, nenápadně přejde k tomu, proč vlastně přišel svou maminku navštívit. „Ta práce kulisáka mě ničí… A vejplata nízká, že nezvládám živit rodinu. Děti pojedou se školou na vejlet, hrdlička chce psa, aby se cejtila víc bezpečně, rozbila se nám pračka… prosím tě, kde na to mám brát?“ A já pak z kapsy vypláznu ten důchod, on se přemůže a vtiskne mně polibek na čelo, pak nasedne do auta a frrrrr! Zase za měsíc, dítě moje…
„Vstávejte, paní Veselá, žádný vylehávání…“
Jenže já jednou nevstanu… Jo… Už abych zhebla… Už to nebude dlouho trvat… Totiž už dlouho se necejtim bejt silná… Jediný, co cejtim, jsou klouby, křečový žíly a žaludek a taky cejtim takovou… nasranost!… Vůči všemu!… Slunce mě sere, pantofle mě serou, sere mě můj ksicht v zrcadle a taky moje příjmení – Veselá! Už to nebude dlouho trvat… Tenhle svět už pro mě neni…
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Nedávno jsem nad tím přemejšlela, že vlastně starší lidi se už nemusí srát s žádným slušným chováním a takttností, klidně řeknou, co si myslí a odejdou když je to nebaví (p.s. viděno na jednom koncertě!)
23.08.2008 17:27:00 | W.O.K.O.
No děvče, na to, že jsi nečerpala ze zkušenosti jsi to vystihla docela přesně. Bohužel, je to smutné, ale je to realita, tak to v domovech důchodcu a léčebnách dlouhodbě nemocných skutečně chodí. Dokonce jsem zažili i situaci, kdy byla stará paní díky psychiatrické nemoci zbavená svéprávnosti a její peníze si tedy směli vydzvedávat rodinný příslušníci. No a v den, kdy se vydávaly důchody, už od sedmi hodin od rána, dole v hale stepovala vnučka staré paní, aby byla první, za hodinu na to si pro její důchod přišel syn staré paní a aby to nebylo málo, tak v deset se dostavil ještě jeden člen rodiny. Ti zbívající dva samozřejmě byli naštvaní, protože peníze staré paní schrábla vnučka. Jinak se za celý měsíc za ní nepřišlel nikdo podívat. A podobnejch situací, že rodina chodí na návštěvu opravdu jen v den důchodu, znám spousta.
Jen ten konec nebyl moc realistický. V drtivé většině případů jsou bábinky a dědové vděční za návštěvu a vůbec si neuvědomují jeji zištnost, její podlost a klidně vysolej všechny svoje peníze až na malé kapesné, které jim rodina milostivě nechá. Je to smutné, ale je to tak.
03.07.2008 22:36:00 | Weixelbraunka
Všechny nás čeká tento životní úděl, ať už nemohoucí v rodinném kruhu nebo v domově důchodců...
03.07.2008 21:51:00 | Martez