Všechna zvířata jsou si rovna, některá jsou si rovnější

Zrovna tuhle větu vyřkla učitelka ve škole na hodině češtiny. Proč ji asi napadla zrovna dnes? Máme se pět minut zamyslet, a pak říci svůj názor. Opřu si hlavu o ruku, pohled mi uteče z okna do krásného počasí a já se hluboce nad tímto tématem zamyslím, ostatně jako vždy, jakmile učitelka vymyslí podobnou věc. Ona nechce trápit naše mozky, jen nás nutí dospívat a tvořit si tak vlastní názor.
Zvířata to mají v životě občas stejně těžké jako my lidi. A proč by vlastně za slovem „zvíře“ nemohlo být myšleno slovo „člověk“? Vždyť bychom si měli být rovni všichni. Existuje i věta: „Ani do psa se nekope,“ která by měla všem jasně ukazovat, že jak pes, tak člověk, či kdokoli jiný, ať je to zvíře, nebo ne, by si měli být rovni.
„Lindo?“ vyvolá mě učitelka po slíbených několika minutách.
„Ano?“
„Přesně pět minut je pryč, řekni nám svůj názor.“
„Mě u téhle věty napadlo, že tím zvířetem můžeme myslet klidně člověka. Jakože jsme si rovni všichni, i když je jeden bohatší a druhý úplně bez peněz, ale třeba šťastný. Myslím si, že štěstí si za ty peníze nikdo nekoupí. Takže si musíme být rovni,“ široce gestikuluji, abych dodala svých slovům určitý význam.
„Zajímavý názor. Kdo další? Kdo bude Lindě oponovat? Nebo všichni souhlasíte?“
Nikdo se neozve. Asi souhlasí. Proč ale vždycky každý souhlasí se mnou? Mám vážně tak vyspělé názory, abych lidi kolem sebe ovlivňovala? Nechápu to. V tomhle si asi rovni nejsme. Vždyť já řeknu svůj názor a oni jen pokývají hlavami.
Zvoní. Čeština končí, ale mně stejně pořád vrtá hlavou učitelčin nápad. Rozhodnu se to prokonzultovat se svou sestřenicí, která je patrně stejný blázen jako já, jelikož se stala novinářkou. Je pravda, že já nemířím až tak k médiím (i když by se mi kupříkladu práce hlasatelky televizních novin líbila), ale spíše by mě bavilo psát knihy. Vymýšlet dlouhé příběhy různých lidí, zamotávat je a odmotávat. Prostě chci „hýbat“ tématy, které jsou aktuální. Určitě bych chtěla pomoci některým holkám, aby nedělaly hlouposti, ale vyvarovaly se věcem, která hlavní hrdinka zažije. Myslím si, že bych mohla být v tomto směru celkem užitečná.
„Ahoj,“ vítá mě Klára vřele ve dveřích svého útulného bytečku.
„Ahoj, mám zajímavé téma,“ mrknu na ni a ona se ihned rozesměje, protože takové dýchánky míváme celkem často, když nemá zrovna moc práce. Ovšem někdy se jí snažím pomáhat a celkem mě to baví. Dost ji inspiruji k zajímavým názorům, které později publikuje v novinách jako názory „neviditelného žurnalisty“.
„Co říkáš na tohle: Všechna zvířata jsou si rovna, některá jsou si rovnější?“
„Hm, dáš si kafe?“ tuhle větu použije vždycky, když si myslí, že to bude na dlouhé povídání.
„Dám,“ potvrdím.
Během chvilky se vrátí z kuchyně, aby kávu zamíchala, ťukla lžičkou o hrníček a napila se.
„Myslím, že si nejsme všichni rovni,“ začne zamyšleně.
„Myslím si pravý opak,“ ujistím ji.
A začne dlouhá debata, u které se přeme, souhlasíme, přeme a souhlasíme, až dospějeme k závěru, že bude muset navrhnout šéfovi novin, kde pracuje, aby vyhlásili velkou soutěž o nejlepší úvahu na toto téma a uvidíme, kdo s touto teorií souhlasí, a kdo je naprosto proti.

Celou noc jsem nemohla spát. Pořád se mi honilo hlavou vše o zvířatech. Jsem asi blázen, ale chtěla bych si pořídit pejska, abych mohla sledovat jeho chování k okolí. Samozřejmě mě nezajímá jen tahle určitá věc, ale zvířata miluji od svého dětství a vždycky jsem se chtěla o nějakého toho chlupáče starat, ale mamka byla proti. Řekla bych, že teď mám zajímavý důvod, i když si nemůžu být jistá, zda projde.
Celá opuchlá vylezu z pelechu, abych tu novinku začerstva oznámila mamce.
„A kdo ho bude venčit, co? Zase to zbude na mně. Už jsme se o tom bavili. Psa ne, je to moc velký závazek.“
„Mami, diskriminuješ zvířata!“ obviním ji na úvod.
„Proč???“
„Protože oni taky mají mít tu šanci žít, stejně jako ty nebo já.“
„To je něco jiného.“
„Není. Kolik se ročně rodí štěňátek a buďto je majitel zabije, pohodí nebo je dostane někdo, kdo jim ubližuje. Proč bych nemohla aspoň jedno štěňátko učinit šťastným?“
„Je to spousta starostí.“
„Mami, já to vím. Nejsem už malá. Budu se o něj starat. Neboj.“
„Stejně si myslím, že ty sama nevytrhneš statistiky o lepším chování ke zvířatům.“
„To asi ne, ale když si postupně lidi uvědomí, že si to může říct každý, tak se možná jejich nezájem změní.“
„Já nevím, musím pořádně popřemýšlet.“
„Díky, mami,“ už teď totiž vím, že mám vyhráno.
Vběhnu zpět do pokoje, už ani necítím únavu, zapnu počítač a začnu brouzdat po internetu, abych našla něco krásného. Vždycky jsem měla ke zvířatům kladný vztah a teď už se prostě těším jako malá.
Tady je to: Prodám čistokrevná štěňátka Yorkšírského teriéra, očkovaná, odčervená. Super! Přesně pro mě. Odběr od zítřka, takže mami… usměji se sama pro sebe.
„Už jsem to našla,“ přinesu informace na papíře.
„Já stejně nevím, je to moc narychlo. Ne, ne, ne. To nejde.“
„Mami?“ vřísknu úžasem. Myslela jsem si, že je ruka v rukávě.
„Prostě je to starost na dvacet let. Budeš mít děti a jak to pak budeš zvládat?“
„To bys mohla pak nechat na mě, já si to přece musím vyzkoušet sama, ne?“
„Nepřesvědčíš mě.“
„Mami, ale já nechci, abys mi dala celých sedm tisíc, stačí polovina. Něco mám našetřené a občas skočím pomoct do obchodu a nějakou tu korunu na granule si taky vydělám. No a postupně bych ti třeba mohla vrátit i tu polovinu. Vážně.“
„Nejde ani tak o ty peníze, i když je to dost nákladné, spíš nechci, aby sis zkazila život.“
„Mami!“ výsknu ve stylu uraženého pejska.
„No tak, mě je to jedno,“ změní prudce názor a práskne naběračkou.
Políbím ji na líčko. Věděla jsem, že mi to stejně dovolí. Bude chvilku přemýšlet a pak si ráda bude s tou malou obludkou hrát.

Během odpoledne mi mamka dokonce donese 7 000 Kč a poznamená, že stejně ty moje úspory nebudou stačit. Nevadí. Hlavně, že si zítra můžu dojet pro toho malého. Jak se asi bude jmenovat. Co třeba Bubík? No jo, ale nevím, jestli to bude fenka nebo pes. Dobře, vymyslím to až zítra. Já se tak hrozně těším. Myslím si, že budu na stejné úrovni jako můj pejsek. Ani já se nebudu povyšovat, ani ten malý. Určitě chci, aby byl vychovaný a poslouchal, ale zase k určitým mezím. Nemíním toho malého týrat jen proto, že se mi poprvé vyčůrá na koberec nebo rozkouše papuče.

Už v 10:00 stojím před dveřmi toho pána, který mi má pejska prodat. Domluvila jsem se s ním hned ráno telefonem. Zrovna dnes dopoledne je doma. Taková náhoda.
Konečně se dveře otevřou. Čekala bych smečku vyběhnuvší z domu. Nikde nikdo.
„Jen pojďte. Nestyďte se.“
A tak vstoupím do útrob bytu. Je krásně zařízený. Jsem ráda, že to jsou dobří lidé nebo alespoň zatím to tak vypadá. Nerada bych totiž potvrdila to, co jsem řekla mamce. Že někteří ta zvířátka dokonce týrají. Je vidět, že tady to nehrozí.
Projdeme dlouhou chodbou do posledního pokoje, kde si všechna malá stvořeníčka poštěkují, i když jim to ještě moc nejde. Jsou sladcí.
„Máme i fenky i psy, co budete chtít, ale musím vás upozornit, že s fenkou je to možná o trošku těžší, ale se psem to taky není dvakrát jednoduché. Ale to určitě sama víte.“
„Jo, spoustu jsem toho včera přečetla. Ale radši bych asi fenku. Zdají se mi přítulnější a citlivější.“
„Vyberte si,“ mou volbu nijak nekomentuje.
A tak koukám na šest tělíček a hlaviček, které zvědavě pokukují a čekají, kterou z nich si vyberu. Jsou všechna tak nádherná. Jedna se ale najednou vzdálí od pěti svých bratrů a sester a kouká na mě z rohu.
„To je ona,“ rozzáří se mi oči.
„Je velmi inteligentní,“ řekne mi sám majitel, který je za nějaký ten měsíc stihl dostatečně poznat.
„Pojď ke mně, no jo.“
„Buďte na ni hodná,“ popřeje mi ten milý pán, když odcházím s malou Ninou v náručí. Celou cestu domů se na ni musím dívat, pořád se tulí, ale určitě jsme si padli do oka, to člověk pozná.
„Maminko!!!“ křičím už od dveří, aniž bych se zula.
Přiběhne hned, je taky zvědavá.
„Ten je krásný,“ rozplývá se.
„Ta, je to Nina,“ seznámím ji.
„Možná jsi měla lepší vzít si pejska, není s nimi tolik starostí.“
„Dost jsem si o tom přečetla, ale tyhle předsudky nejsou pravdivé. Fenka má určitě své problémy, ale to má každá žena, že mami. A musíme ji trochu hlídat, ale kdybych si vzala pejska, ten by zase blbnul za každou fenkou v okolí, a sama víš, kolik je jenom v baráku psů. On totiž všechno cítí a kňučí doma. A navíc fenka je milejší.“
„No dobře, tak mi ji na chviličku dej.“
Zasměji se. „Tak jsi ji nechtěla.“
„Ale huš,“ hladí ji za ouškem.
„Tak mi ji zase dej, abych si ji taky užila.“
„Drahoušku, mám pro tebe překvapení.“
„Jaké?“ nechápu.
Otevře dveře a za nimi stojí sestřenice s malou kočičkou.
„Ty sis koupila číču?“ nevěřím vlastním očím.
„Koupila jsem ji tobě, ale můžeme obě pozorovat, jak na tom budou se soužitím.“
„Ty jsi úžasná!“ obejmu ji.
„Odkud vlastně víš, že jsem si jela pro pejska?“
„Taková náhoda. Potkala jsem tetu v sámošce a vyprávěla mi o tvém dobrodružství, no a u nás v baráku visel už dlouho letáček, jestli někdo nekoupí malou kočičku. Bála jsem se, že už si ji někdo vzal, ale měla jsem štěstí. Máš ji tu.“
Zalezeme ke mně do pokoje a koukáme na ty dva. Je to pohled k popukání. Když se Nina chce přiblížit k Sisi (jak jsme ji hned pojmenovali), Sisi couvne a Nina se lekne. My dvě z toho máme pěknou psinu, jen ty dvě pořád nechápou, proč se smějeme.
Za celé odpoledne se celkem spřátelí. Sedí vedle sebe a pokukují po všem a berou nám boty a je to sranda. Jsem zvědavá, jak jejich soužití vlastně bude pokračovat.

Noc byla hodně zajímavá. Oba se snažili doškrábat k mé posteli. Nemohla jsem jinak, než si je dát k sobě pod deku. Nina z jedné a Sisi z druhé strany. Pak už spokojeně spinkaly obě a já se také skvěle vyspala.
Hned ráno se stočil boj o balónek, který jim dala mamka. Má někde uložené věci, se kterými jsem si kdysi dávno sama hrávala, a tak je teď využijí ti ratlíci. Ač to na začátku vypadalo, že se opět nepohodnou, dokázali to lépe, než kterýkoliv jiný člověk. Balónky jsme nakonec našly dva, a oni se bez okolků spravedlivě rozdělili. Je radost na ně pohledět. Často se říká „hrají si jako kočka s myší“, já bych mohla říci, že si hrají jako pejsek s kočičkou. Škádlí se a perou, ale nakonec vedle sebe vysíleně usnou. Tuhle pozici si musím ihned vyfotit. Sisinka má hlavu položenou na stehně Ninušky a spokojeně oddechuje. Naopak Nině vůbec nevadí, že si Sisi tolik dovolila, i když se zdají teprve pár hodin. Mohla bych na ně koukat celou věčnost, ale musím jít vyžehlit prádlo. Nakupilo se mi ho tu tolik a tahle práce je přece jen moje. Domluva někdy platí i mezi dospělýma.
Neodolám. Znovu se zadívám na ty dva silně oddechující s mírným úsměvem na čumáčku. Dveře za sebou nezavřu. Těším se totiž na ten moment, až se vzbudí a sami si mne začnou hledat v bytě a dobře se seznámí se svým okolím a nynějším domovem.

I když se říká, že pejsek a kočička nedokáží spolu dobře vycházet, zatím mám pocit, že ti mí dva hrdinové budou opakem onoho tvrzení. Jsou si totiž naprosto rovni.