Spletité cesty Osudu

V parku, na kterém se vyřádila nedávná bouřka, pilně pracují mladá muži, aby odstranili vzniklé škody. Polámané stromy, větve a listí na chodníku. Ano, ta bouřka byla opravdu ničivá.
A právě uprostřed tohoto dění sedí na lavičce mladá dívka. Martina. Její oblíbená lavička, andělská. Ruchu kolem sebe si ale nevšímá, mlčky přemýšlí a nepřítomně hledí před sebe. Ani si neuvědomí, že ji na koleni přistávala velká masařka. Je jí to úplně jedno.
Ptáte se proč?
Snad proto, že to tolik bolí.
Zatíná ruku v pěst, až se jí dlouhé nehty zarývají do ruky. Snaží se psychickou bolest přehlušit tou fyzickou, ale stejně to nepomáhá. Akorát ji bolí zápěstí od velké snahy a malá ranka od nehtů krvácí.
Stejně srdce pořád bolí.
Nejhorší na tom ovšem je ta báseň… Báseň, která ji dala pořádný kopanec právě ve chvíli, kdy se začala smiřovat s tím, co jí osud nadělil.
Kouše se do rtu a v ruce pevně svírá stříbrný ankh, který by jindy hravě létal sem a tam na krku. Marně se pokouší překonat lítost nad slovy v básni. Ničeho jiného nelituje. Snad jen toho konce.
Konec.
A zazvonil zvonec?, hořce se v duchu zasměje. Vždyť tohle patří pohádkám a ty končí jenom dobře. Princ zabije draka a zachrání princeznu.
„Slečno?“ ozve se hrubý mužský hlas před ní.
Tázavě zvedne hlavu. Oči se jí trochu mokře třpytí, ale jinak se pokusí o úsměv.
„Nerad vás ruším, ale potřebujeme hodit do gala ten strom za vámi.“ Zářivě se usměje mladý muž před ní. Může mu být teprve dvacet. Sympatický brunet s oříškově hnědýma očima a zářivým úsměvem.
Martina se pokusí mu úsměv oplatit, ale na víc se nezmůže. Mlčky přikývne, zvedne se z lavičky a zamíří pryč. Na muži je znát zklamání, ale nijak se dívkou již nezabývá.
Cítí, jak ji na dlaní zasyká krev, ale přesto se další a další kapičky z malé rány hrnou.
„Sakra.“ Sykne si sama pro sebe. Teď opravdu nemá náladu a čas na své zranění. Proto dlaň přitiskne ke rtům a svým osvědčeným způsobem se snaží zastavit ránu. Jako upír.
Upír. Hořce se zasměje při vzpomínce na svou přezdívku. Upírek.
Je to velice ironické, ale vážně spolu nemůže být upír a vlkodlak. Osud jim nikdy nepřeje. Jejich společné cesty jsou vždy plné překážek.
Raději už zamíří domů. Jelikož si vybrala vzdálený park, cesta potrvá přinejmenším dvacet minut, takže má ještě spoustu času na přemýšlení.
Vzpomene si na svá slova…
Přežila jsem zradu, přežiji i tohle.
Nebo snad pomohou často užívaná slova útěch od její blízké kamarádky?
Hlavu vzhůru, jinak neuvidíš hvězdy.
Martiny vzhlédne. Město již zahalila noc a je dokonce vidět i několik hvězd. Usměje se pro sebe.
Ano, tohle rozhodně zvládnu, slíbí si.
Osud přeci nesmí smutnit, jinak by byl osud lidí též smutný.
Zbytek cesty se snažila Martina nakonec nepřemýšlet. Prostě jen zapomenout a bude klid…