Nekonečný kruh

Stála na železném mostě a dívala se strnule dolů na vodní hladinu. Za ní se valily proudy aut. Pokřiveně se usmála sama pro sebe. Nechtěla to udělat znova, neslavila další trofej a jediné, co cítila, byla prázdnota.

..................„Proč to vlastně takhle skončilo?“ chlapec vyšší postavy na ni zoufale zíral a každičkou částečkou svého bytí doufal, že zvrátí její rozhodnutí. Bylo to pro ni dost nepříjemné, ale věděla, že už s tím nic neudělá.
„Nevím. Jediné co ale bych měla vědět, že láska není krátkodobá posedlá touha,“ odpověděla mu s lehkým povzdechem......................

Zasloužila by si titul: Profesionální lamačka srdcí. Bere je jiným, protože sama srdce nemá. Je tedy vůbec člověk? Opřela se o zábradlí a myšlenky stále zalétávaly do kavárny na náměstí, kde své měsíční známosti oznámila, že už to nemá cenu pokračovat.

.....................„Říkala si mi, že ses změnila. Že mě miluješ.“ Chlapci dalo hodně přemáhání, aby ovládl své emoce a slzy na uzdě. Žmoulal v ruce nápojový lístek a pohled mu přelétal od roztřesených dlaní k modrozeleným očím blonďaté malé slečny, která mu svými hezoučkými ručky zdobený stříbrnými prstýnky vytrhla srdce z těla.
„Já vím. O to víc mě mrzí dát ti sbohem.“................

Co dělá člověka člověkem? Je to láska? Nebo jen schopnost cítit? Složila hlavu do dlaní. Jindy zpříma držená postava jakoby poklesla pod tíhou lítosti sama nad sebou. Vždycky zůstane sama. Může být kolem ní tolik lidí, tolik náklonnosti a stejně bude osamělá.
„Slečno, není vám něco?“ ozval se za ní cizí hlas. Polekaně se napřímila a otočila. Otřela si slzu, aby nevzbuzovala dojem sebevraha, který chce skočit z mostu. Stál tam chlapec středního vzrůstu, kolem pětadvaceti let a starostlivě si ji prohlížel.
„Ne, to je v pohodě. Já jsem v pohodě,“ vyhrkla a snažila se na něj usmát. Zvedal se jí žaludek ze sebe samé. Proč se o ni zajímá?
„Nechtěl bych, aby tak krásná holka skočila dolů,“ kývl hlavou k řece. „Byla by vás škoda“
Odměnou mu bylo zdvořilé přitakání. Její myšlenky se stejně toulaly daleko odsuď. Motala se jí hlava. Pravda ji dusila.

..........„Ty už se nikdy nezměníš, že.“..............

Pořád být arogantní, egocentrická mrcha s bezcitným jednáním. Bez lásky. Bez šance na šťastný život.
„Promiňte, jestli vás obtěžuju, jen mi vás bylo líto, jak jste tu sama. Nemáte chuť na zmrzlinový pohár?“ jeho slova ji donutila se vrátit zpátky. Srdce ji začalo bušit, v hlavě se jí začal odvíjet naprosto stejný scénář jako minule. Nemůže už ubližovat ostatním. Už ne.
„Jestli vám nevadí, že už jsem vystřídala x kluků, všechny jsem po krátké době poslala do háje. Dál můžete mít pocit, že bych se mohla změnit k lepšímu a zamilovat se, ale budu vás muset přesvědčit o opaku. Ztrácíte čas se mnou, jen byste si zbytečně ublížil,“ vychrlila to na něj a pomalu ztěžka odcházela na druhou stranu. Neozval se žádný protest nebo prosby. Pochopil to.

...............„Ne, nezměním. Nedokážu milovat, promiň,“ s těmito slovy hodila pár drobných na stůl na uhrazení účtu, vzala kabelku a spěšně odešla. Nechala za sebou zpustošené bitevní pole plné kvílících zraněných. Nedokázala se ani ohlédnout..................

Skrz černé brýle zírala na lidi procházející se kolem ní. Stála na autobusové zastávce. Vítr si pohrával s jejími plavými vlasy, měkké plné rty měla sevřené pevně u sebe a poklepávala podpatkem. Chvíli co chvíli se podívala na hodinky, pohazovala svou hřívou a hluboko uvnitř cítila lehké vzrušení z toho, co se stane. Zdá se to tak dávno, co cítila něco podobného.
Když vystoupila z autobusu, obdařila černovlasého chlapce oslnivým úsměvem. Objala ho a políbila. Z jeho košile nasávala drahou kořeněnou vůni.
„Těšil jsem se na tebe. Víš, že už je to týden, co jsme spolu?“ smál se na ni a ona na něho. Svědomí v bezvědomí.
„No ne, to už je ale doba,“ zažertovala malá blondýnka, chytla ho za ruku a společně odcházeli k jeho domu.