Pohrabáč nemáme

Slyším to z dálky. Nepříjemně rychle se to přibližuje a nepřestává to…Jako by mě opakovaně přejížděl kamion. Každé ráno zas a znova…Nenávidím budík…K smrti nenávidím. Pohlédl jsem z okna, chtěl jsem se přesvědčit, že je dneska pěkný den. Ano, dneska by to šlo. Už mě nebaví každé ráno vykonávat stereotypní pohyb, co mě posadí, a pak vysílat opakované signály do mozku, že chci vstát. Chci vůbec vstát? Tělo je zmatené. Mysl má jasno. Nechci. Signály slábnou a já ulehám zpět do peřin.

Zjistil jsem, že spánek mi dělá nejlépe. Je to jiný svět… Svět, kde jsem jenom hercem. Roli si nevybírám, ale aspoň se mění. Tak snadno a rychle. Proto mám možná takovou neskutečnou chuť spát navěky.
Zdálo se mi, že mám zvířecí farmu. Ta zvířátka byla trošku zvláštní, ale miloval jsem je. Nadevše. Obzvláště zakrslou žirafu, co mi byla neustále v patách. Jako mládě vlčáka, které mám doma. Právě mi horlivě olizuje obličej. Asi chce vyvenčit. Nic takového na farmě nebylo. Zvířata měla volnost a byla všude. Proskakovala okny sem a tam a zpět. Tam jsem nemusel vstávat a venčit. Ve snu nikdo nemá potřebu spát.

Zase odkrývám peřinu a tlačím své tělo z postele. Kvůli němé tváři, která za nic nemůže. Nenašla mi tu pitomou práci a ani nevyhnala holku, s kterou jsem chtěl zestárnout. Vím, že Badovi nebudu chybět. Mamka se o něj postará a možná jí má i radši. Možná mu tím dopřeji luxus, který by tu nikdy neměl. Vlastně jsem Bada pořídil kvůli Katce, aby tu odpoledne nebyla sama. Nakonec jsem tu s ním zůstal sám já. Teď mám hroznou chuť vrátit se zpátky na farmu. To asi nevyjde, ale všechno lepší než realita a oblékání.

Nemůžu jít přece ven jen tak. Tedy...mohl bych, ale za ty pohledy to nestojí. Důchodkyně s mopsíky v parku nejsou zvědavé na podivína, co se venku promenáduje v trenkách s Bartem Simpsonem. Nikdo na to není zvědavý a já nemám náladu se kvůli ostatním zcivilizovat. Zastavit se v koupelně by asi taky nebylo marné, ale sílu pohlédnout na svůj ospalý a ošklivý obličej jen tak neseberu. Na to jsem málo spal a snil. Kompromisem je ještě na chvilku zavřít víčka…

Neustále v pozadí slyším jezdit výtah… Celý barák je už dávno na nohou. Všichni jezdí do práce a do školy, a nebo už se vracejí domů? Kdo ví. Je jasné, že už žádné snění nebude. Nemá to cenu. Rychlým pohybem skáču z postele a mé zalepené oči mi nedovolují pořádně rozeznat, po čem šlapu. Cestou do kuchyně sbírám věci, co připomínají oblečení. Nejsem si jistý, jestli tenhle model bude lepší než ty trenky. Ale co.
Mám hlad. Ještě jsem neumíral, ale s prázdným žaludkem je to určitě horší. V chlebníku patka tvrdého chleba a v lednici prošlé jogurty. Myslím, že tohle mi umírání nezpříjemní. Nechám to být. Badík čeká. Když už nic jiného, tak jeho zklamat nemůžu. Žádné posílení před cestou do koupelny, jde se rovnou na věc. A nebo… ne ještě je tu Bad. Vzpomněl jsem si totiž, že Katka tu nechala nějaké prášky. Na depresi? Možná. Je jich tam dost, ale je to spolehlivé? Co když mě tu někdo najde... Třeba sousedka, co za mnou pořád chodí a potřebuje něco opravit. Ne, ne. Když už, tak pořádně. Jsem přece chlap a někde jsem četl, že muži jsou důslednější a většinou jim to vyjde, tak abych nekazil statistiky...

Lekl jsem se. Zase vypadám příšerně. Stydím se tak zemřít, ale pak už to bude vlastně jedno, tak proč se ohlížet na ostatní. Oni na mě taky nikdy nebrali ohledy. Už jsem se definitivně rozhodl. Umývat ani česat se nebudu.
Jediné, co mě ještě trápí, jsou kytky v kuchyni u okna, které musím zalít, a Bad. Už prostě nechci ven. Snad sem brzo přijde mamka. Vždycky mě chodí zkontrolovat, když se jí dlouho neozývám a já jí pěkných pár dní o sobě nedal vědět. To by šlo. Snad mi to Bad odpustí...Brzo zjistí, že mu u mamky bude lépe.
A teprve u zalévání mi to došlo, co je nejlepší a nejspolehlivější. Skok z okna. Z desátého patra snad není žádná naděje, že to přežiju. Ano, to je ono. To statistiku neohrozí a snad dopadnu dobře.

Do velkého panelákového okna se v pohodě vejdu. V okně mi dělalo trošku problém se uvelebit, ale nakonec jsem našel tu správnou polohu. Více mi dělaly starosti kolemjdoucí. Je to moje záležitost a já do toho nechci zatáhnout cizího člověka, i když to bude asi nevyhnutelné, ale rovnou na hlavu mu skákat nemusím. Vypadá to slibně. Nikde nikdo.
Vím, že nedělám chybu. Jsem si jistější, než kdy jindy. Je to zvláštní pocit. Sluníčko mi svítí do očí a já zvolna povoluji všechny svaly. Nikdo mi tenhle skok do neznáma už nemůže vzít. Je jenom můj. Svalstvo uvolněno. A najednou...zvonek! Aniž bych o to usiloval, svalstvo se automaticky stáhlo. Sakra, sakra, sakra! Prostě otevřít nepůjdu, nic teď není důležitější. Hned v zápětí zjišťuju, že to není pravda. ,,Pane sousede, jste tam? Já se omlouvám, že vás otravuju, ale nemáte náhodou pohrabáč?“ Co to sakra je? To snad není možný. Ta bába mě chce zničit. Náhle jsem ztratil svojí polohu, pod okny začaly procházet mraky lidí a já nemohl ani nic zakřičet, protože bych na sebe upoutal nežádoucí pozornost. Bad na mě koukal jako na magora. Se zkamenělou tváří jsem se došoural ke dveřím. Pomalu a nepřítomně je otevřel a pomalu a nepřítomně jsem paní sousedce sdělil: ,,Nemáme.‘‘