babička a děda

Je mi 17 let. Jmenuji se Petra a chtěla bych vám říci můj příběh.
zhruba pře dvěma roky jsem měla jsem babičku a dědečka. Ano mluvím v minulém čase, protože dnes už ani jeden nežijí. Vše to začalo smrtí babičky. Jednoho dne si ji prostě povolali k sobě do nebe. bylo to hrozné pro všechny. Celou moji rodinu a dědečka to byla rána. Naše babička byla vitální, zdravá a měla plno síly do života. Nic jí nebránilo naplno žít. Když tu jednoho dne se už neprobudila ze spánku. Nejhorší byl však její pohřeb. Ta nejhlubší část byla, když mluvil dědeček. Mluvil jakoby už měl taky odejít(jakoby to předvídal). Pořád opakoval že ji musíme uchovat v našich srdcích a že ona se na nás bude koukat ze shora. Bylo na něm vidět jak trpí a snad si i přeje jít za ní. V těch očích se zračilo tolik smutku, bolesti a strachu. Strachu ze samoty. Doposud jsem se svým dědečkem neměla moc dobrý vztah. Nebyli jsme si tak blízcí. To vše se po babiččině smrti změnilo. Chodila jsem mu pomáhat s věcmi jako uvařit, vyprat, vyžehlit a když byla chvilka sedli jsme si nad šálkem kafe a povídali. Což jsme nikdy předtím nedělali. Bavili jsme se o všem. já dědečkovi povídala o škole, o mých nových zážitcích a co jsem se nového dozvěděla nebo poznala. Dědeček mě na oplátku říkával příběhy ze starých časů . Jaké to tu dřív bylo a tak podobně. Hodně jsme se sblížili. Nikdy bych to dřív neřekla že z tak ,,cizích,, lidí se stanou tak blízcí přátelé. Nebylo dne kdy bych dědečka nenavštívila. Nemohla jsem se dočkat až zas otevřu dveře a ucítím ten známý pach (ne staroby) ale lásky. ta mě tam vždy čekala. Neříkám že doma ne, ale tady to bylo něco jiného. Ani se to nedá popsat. Nedokážu to slovy vyjádřit. To se musí zažít. A tak jsem svým dědečkem zažívala mnohá dobrodružství. Naučil mě rybařit. A já jeho jak si aspoň vyprat:-). Děda měl pejska Baštu. Představte si malého jezevčíka černé barvy- přesně náš Bašta. S ním a s dědou jsme chodili na procházky.
Teď by bylo dobré příběh utnout a napsat že tak je tomu dodnes. HAPPY END.
Ale bohužel je tomu jinak.
Uplynul rok po babiččině smrti . V ten den jsme se s dědou sbalili a šli na hřbitov jí dát pěknou kytici a svíčku. Děda byl velmi smutný a vypadal nemocně. Zavdávala jsem to tomu dni /výročí/. Ale dědova nemoc přetrvávala . Byl bez života. Příběhy co vyprávěl byli smutné a pesimistické. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na ten pohřeb. Jak tam děda mluvil. A začínala jsem mít hroznou předtuchu. Doufala jsem že se mi nevyplní. Opak byl pravdou. jednoho slunečného dne se dědeček odebral za babičkou do nebe. Bylo to hrozné takhle po sobě. A ještě horší bylo když jsme si byli tak blízcí.
Podle mě to děda věděl. Podle té jeho smuteční řeči to věděl. A chtěl si užít poslední rok života a vše napravit. Samozřejmě vše nešlo. Prostě něco tušil a ten náš vztah byl založen na tom tušení. Byl to krásný rok. jsem ráda že tomu tak bylo.
Dnes je tomu rok co je děda pryč a dva co babička. Chtěla bych vám tam nahoru poslat aspoň pohled. Kéž by to šlo. Ale nejde. Můžu vám to aspoň říct:,, Takže dědo a babi doufám, že se tam máte krásně. Já tady ano. Dědo děkuji Ti za ty poslední chvilky, díky kterým jsi mi dal spoustu věcí do života. Nikdy na vás oba nezapomenu a vždy budete v mém srdci. Navždy. Miluji Vás."