Střípky lásek

Seděla jsem na lavičce v parku. Kolem mne se míhaly stíny lidí, bez tváří, bez hlesu. Hlavu jsem měla položenou na nohou a otupěle jsem zírala před sebe. Nebylo nic než rudý list ležící na zemi. Bouřila se ve mně krev. Vzpomínky do mé mysli vplouvaly stejně rychle jako odplouvaly a bolest se pomalu zahryzávala do mého těla jako smrtící jed.

Přemýšlela jsem nad životem a smrtí, láskou, nad svým promarněným bytím.. Můj život je jeden velkej omyl. Jedna bota za druhou. A všechno se to veze od toho proklatého konce základky. V patnácti to byly sny, naděje a iluze, které se postupem času začaly měnit v šedivej prach a pouliční hnus.

První láska skončila tak náhle jako začala.. A dokázala mi podkopnout veškerý moje ideály. Zhnuseně jsem se podívala na své ruce a nohy, kde se bělalo několik jizev. Jak se za to nenávidím! On byl ten důvod.. láska mého dětství a života. A bolí to, stále to bolí! Potlačená bolest, zklamaná láska a strašlivá touha. „Vrať se mi!“ křičím z plných plic, ale mé rty mlčí.. A kolem mne je břečka sebelítosti, ve které se topím.

Venku se začalo pomalu stmívat. Jako duch se kradl lezavý chlad, který mne donutil obléci si mikinu. V parku už skoro nikdo nebyl, jen dvojice milenců, kteří se objímali a vášnivě si vyměňovali polibky.. Znovu jsem zachytila volání minulosti, které jsem vroucně přijala jako dar nebes.

Další lásky..? Zanechávaly mne znovu a znovu napospas samotě. Byla jsem jen já a náhodné známosti. Zvrácená rozkoš sílící každý den.. Nová naděje přišla s ledovými vločkami, které se jemně snášely do mých vlasů.. a které stejně tak rychle i roztály. Další pád, další žhavé léto plné náhodných lásek..

Při vzpomínce jsem se oklepala. Nechci vzpomínat! Nechci znovu prožívat tu bolest a zklamání. Zabolelo mne u srdce..

.. David.. Pepča.. Ondrášek.. Honza.. Marek.. Jirka.. Filip..

Před očima se mi promítala jména těch, kteří dokázali bolestně zasáhnout do mého života.. Ve vzpomínkách se náhle ostře zjevila smrtka, vysmívajíc se mé bolesti. Její hořký smích mi stále zněl v uších od doby, kdy nemilosrdně vyrvala Tonkyho z horké náruče života.. Po tvářích mi tekly slzy..

Venku už byla úplná tma a ani lampy z cest nedokázaly osvítit park. Tma skrývala můj pláč a halila mne do pláště porozumění. Zvedla jsem se z lavičky, držíce v rukou svůj deník. Pomalu jsem přicházela k řece, od které se ozýval jemný šum. Zabalila jsem deník do sáčku a pečlivě ho zapečetila. Stoupla jsem si až na samý kraj řeky, políbila svůj život a hodila ho do vody. Mlčky jsem sledovala, jak rychle klesá ke dnu…

Tak tedy nový začátek!

Byla krásná noc a na nebi zářily hvězdy. A mě.. mě bylo tak krásně!