Přátelství zrozené u moře

kam jen oko dohlédne, omývaná vytrvale divokými vlnami azurového moře, věčného a nespoutaného. Písek narušený pouze stromy, nehybnými, jedinými dárci stínu v této pustině. Ovšem jen do chvíle, něž se na obzoru objevila dvojice nerozlučných přátel – koně a jezdce.
Tříletý hřebec, právě na vrcholu svých sil. Černá srst lesknoucí se na slunci, kopírující v pravidelných intervalech napínané svaly. Dlouhá rozevlátá hříva, smutné hluboké oči lemované řasami. Kdekdo by za takového koně zaplatil mnoho peněz…ale nic z toho by se nevyrovnalo tomu, co dostal od svého pravého pána – přátelství. Dar, kterého si oba vážili víc, než sebe samotných.
Cválal po pláži stejně, jako by běžel bez jezdce. Muž na jeho hřbetě právě nedávno dosáhl dvaceti let, díky svalnatému opálenému tělu a dlouhým vlasům bičujícím pohlednou tvář rozjasněnou radostí z jízdy však vypadal mnohem starší. Seděl na koni se stejnou jistotou, s jakou by vedle něho dokázal plnou rychlostí běžet.
Těžko říci, z čeho pramenil onen dojem souladu hřebce a jeho přítele. Snad z toho, že po pláži uháněli tryskem bez sedla. Snad z toho, že mladíkovi nedělalo sebemenší potíže si na hřebce sednout, či si na něj dokonce stoupnout. Či snad to bylo něco jiného, něco, ukrytého hluboko v srdcích obou přátel – a to nejen ve chvílích, kdy vedle sebe běželi po písku a zanechávali za sebou stopy smývané mořem, ale každý den – každý okamžik, který strávili společně jeden po boku druhého…Každý den ten samý rituál.Jednou spolu jako nerozlučná dvojice po láži, přeskakují vlny a užívají si nespoutané svobody.
Jednoho dne si mladík sedl do stínu plamy a pozoroval svého příteleskotačícího ve vlnách. Díval se na to ničím nespouzané zvíře a vzpomínal. Vzpomínal na den , kdy se poprvé setkali. Vzpomínal, jak poprvé slyšel jeho zařehtání, tehdy plné bolesti, kterou dnes vystřídala radost. Vzpomínal, jak ho poprvé uviděl. Malé hříbě, zraněné a vysílené. Vzpomínal, jak jej uklidňoval svým hlasem, jak léčil jeho zranění a jak jej poté zanechal svému osudu. A vzpomínal, jak opět uslyšel to známé zařehtání, tentokrát plné zvědavosti a nedočkavosti, jak zase uviděl to malé hříbě, které pomalu kulhalo k němu, jak ho pět pohladil...a jak si poprvé uvědomil, že našel opravdového přítele. Nikoli v člověku, ale v koni - chytrém a vytrvalém zvířeti, věrném jako beránek a nezkrotném jako moře, které dnes omývalo jeho kopyta. A najednou ho napadlo, že jen stěží by našel podobnou oddanost v člověku...