Proč nesnáším holiče

9.30 přímo luxusní čas. Pondělí, to už není moc luxusní den. Ale jsou prázdniny, takže se musím opravit, luxusní čas a naprosto luxusní den. Možná si už říkáte: „Ježiš, ta je trapná, ať jde se svým luxusem luxusně do ehm…..“všichni ostatně víme kam, že.. Dobře, vyhovím vám, přestanu používat ono slovo, ale moc si nezvykejte, asi vám nebudu vyhovovat moc často. To jsem ale nechtěla, kde jsme to skončili. Jo, přemýšlím, jestli má cenu vylézt z postele. Jako vždy, vymýšlím nějakou záminku, aby za mě rozhodlo něco jiného. Copak vy se sami se sebou nesázíte…? Uvedu příklad: „Jestli padne pana, půjdu nakoupit dneska, jestli orel, půjdu taky… Ale až pozítří!“
No a přesně tohle je můj příklad, jestli bude venku hezky, tak vstávám, jestli škaredě, ani mě nenapadne. Sakra, kdybyste jenom tušili, jak je namáhavé se nadzvednou, dosáhnout na žaluzie a kouknout ven. Tak teda děkuji pěkně. To je práce tohle to… Není vyloženě pěkně, ani škaredě, to jsem si zase pomohla. Dobře, dobře, vstávám, ukecali jste mě. Koho by asi bavilo číst o tom, jak se v posteli převaluju ze strany na stranu, zachumlávám se do peřiny a sním… Hmm, ó boože, jak skvělá představa (už jsem psala luxusní představa, ale včas jsem se zastavila, nebojte, pochvaly nečekám). Zase jsem odbočila od tématu, pardón, pardón. Cestou na záchod si prohrábnu vlasy a vzpomenu si na nedávný, ehm, řekněme nápad (samozřejmě v téhle větě není podstatná ta „cesta na záchod“, tím bych si vás nedovolila zatěžovat, ale to prohrábnutí, chápete, ne?). Pohled do zrdcadla mě utvrdí, vážně bych s tím hárem měla něco dělat. Ale zase, co když to bude vypadat blbě? Doroste. Co se může stát? Maximálně budu vypadat blbě… Netvrdila jsem posledně, že to je věc názoru?? Toho, jak si sami připustíme, že to vypadá?? Ale co když to bude fakt příšerné?? Na druhou stranu, koho to zajímá, že… Poloviná lidí, egocentričtí idealisté proti paradoxně se všímajícím lidem, kteří mají své problémy - mezi které můj účes opravdu nepatří. Rozhodnuto. Život je změna. Oblíkám se a místo toho, abych radši přemýšlela, jak to udělám, abych z „hrozného“ neudělala ještě „horší“, přemýšlím nad tím, proč jsem se nemohla narodit v Americe a celé dny jezdit na surfu. No, vidíte, když nemůžu zůstat v posteli a snít tam, tak sním za chůze (což je, jak jistě uznáváte, mnohem nebezpečnější). „Slone, zvedej nohy!“. Už jak jsem byla taakhle malinká a zakopla jsem, tak mi tvrdili, že tam na zemi bylo napsáno zrovna tohle. Pak někomu věřte, že nelže. Nebylo to tam! Teď, ani jindy… Usedám do křesla v kadeřnictví a ducha nepřítomna, hlavu mám asi zatemněnou výrokem Marcela Prousta: „Krásné ženy ponechejme mužům bez fantazie“, najednou slyším sama sebe říkat: „Joó, zkrátit to můžete docela dost, kratší je to stejně pohodlnější. Joó, klidně, není problém. Joó, vždyt na tom nezáleží, už to chtělo změnu…“ a podobné nesmysly. Ne, příště se s vámi nebudu hádat, jestli jsem normální. Nejsem. Sedím, koukám takhle před sebe a nemůžu uvěřit vlastním očím. Nad pravým obočím se mi začíná dělat uhr. Levé obočí mám nějaké křivé. Panebože, proč mám to levé oko dneska tak divné? K tomu ta jeho barva. Nejde o to, že je modrá, modrou mám ráda. Ale jaká modrá! To se snad ani nedá popsat, to se musí vidět! K tomu ten nos. Vždycky jsem tvrdila, že lidé se poznají taky podle nosů. Nahoru, takový ten do špičky, určitě víte, =namyšlení, rovný, takový ten pěkný, =normální (sama nevím, jak to myslím, tak se neptejte), a ten „divný“, takový trošku zahnutý dolů, =skromní. Ano, dolů ho nemá skoro nikdo, čím to asi bude. Ale tohle jsem říct nechtěla, jak tak koukám, já ho mám nahoru, do špičky?! I když nepatrně, přece jenom. Copak i já jsem se k nim přidala? Vážně mi stoupl hřebínek? Hmm… Teď se už sama na sebe mračím, paráda, teď jsem to sečetla, odečetla a dvakrát podtrhla. Baculaté tvářičky, rty docela o ničem, to jsem to dopracovala. Že jste si to taky už párkrát v životě řekli? Jak jste se jenom nad to dokázali povznést…? Už vím, teď mě napadá, jak taky kdosi řekl: „Krása pomíjí, blbost je věčná!“… No jo, jenže kdo řekl, že nejsem i blbá?! Aaaa, tady to máme, namyšlená Lucinka. Něco s tím udělám, fakt, slibuju! „Ne ne, paní holičko, opravdu se do Tuniska znova letos nechystám“ (v duchu: to určitě, ještě jsem si ani nekoupila novou mp3jku, by mi ani neměli co ukrást..)! „No, naši někam asi pojedou…“ (doufám, že vezmou i brášku, haha), „nevím, ale určitě daleko“ (ano, stydím se za svůj škodolibý úsměv). „A jak se mám? Momentálně dobře, co mi taky chybí, že jo“ (samozřejmě, chybí mi toho spousty, ale když už jsem namyšlená, tak budu aspoň skromná). „Maturita příští rok?Hmm, tak teď jste mi vzala vítr z plachet!“ (nene, toto není mé oblíbené téma... Jak se říká, po matuře končí sranda, začíná život. Nereda brouzdám po tenkém ledě, mnohem radši po tom tvrdém, kdy vím, že se neproboří ani když vyskočím a dopadnu celou svou váhou - nemalou, haha…). „Tak, hotovo!“ slyším říkat mladou paní, kterou asi učil stříhat Sweeney Todd. Ne, že by mě zabila… Teda, v určitém slova smyslu. Zřídila mě pěkně. Zase na druhou stranu, za to, jak vypadám nemůže. Slyším se říkat: „Jéé, děkuji moc, konečně!“ a oplácím úsměv. Vždyť víte, jak nesnáším přetvářku, ale někdy vážně není úniku. Tak jako je někdy lepší mlčet, než mluvit. Tak jako je asi někdy lepší neříkat, co si myslíme. Nesnáším tu cestu domů z kadeřnictví. Nejenom že si připadám jako idiot, na kterého se všichni koukají, proč vypadá, jak vypadá, ale ještě k tomu mi příjde, že i když jsem vypadala hrozně předtím, tak teď to má teprve grády! Jenže v koupelně před zrdcadlem je to ještě horší. Držím v ruce krabičku gelu a nevěřícně koukám na ten zjev, co vidím v zrdcadle. Vysmívá se mi? Ne, to jenom já se sama sobě směju. A víte proč?? Protože se prej každý člověk stává hezčím, když je veselý, když má radost. Tak zkouším, jestli to funguje! No, tak nefunguje, ale jsou horší věci. Třeba jako to, že mi chybí dobrejch 10 „cáků“ vlásků. Třeba jako to, že jsem se na sebe musela koukat půl hodiny do zrdcadla u toho! Třeab jako to, že jsem ještě za tohle to musela vysolit prachy! Pak má být život krásnej… Jsem hrozná, pořád si stěžuju, že…? To nic, jenom, nemyslíte, že je čas od času potřeba utéct od těch „dospěláckých starostí“, k těmhle „stupidním“…? Nejsou přece jenom stejně důležité…? Nebo ne, nepatří přece úplně stejně k životu…? Ano, se smogem v Číně, globálním oteplováním a koncem světa to nemá nic společné. Jenže my jsme tak maličcí. Tak proč se netrápit vzhledem. Kolikrát jdu po ulici a říkám si, co si o mně asi kolemjdoucí myslí (ti jsou bezpochyby zahloubáni sami do sebe a o mé existenci nemají tušení). Kolikrát jdu městem a koukám do výkladních skříní. Ne proto, abych se koukla, co je v nich, ale proto, abych se koukla, jak vypadám (třeba se mi přes noc povedlo zkrásnět, že jo). Copak se vám to nestává?? Vy tohle neděláte…?? Ano, je to směšné. Stejně jako se ráno rozhodovat, jestli vstát z postele. Stejně jako chtít být krásný. Stejně jako si po každém zakopnutí vzpomenout na: „Slone, zvedej nohy!“… Stejně jako………Nesnášet holiče:)...