Cukrová vata

Dívá se na mě smutnýma očima, tak smutnýma jaký jenom můžou být. Mlčím a přemýšlím co se mu honí hlavou, vzala ho ta doktorka když ho automaticky oslovila „tatínku“? Bojím se zeptat. V naprostém tichu dojdeme až ven z budovy, venku poletuje listí, ve spirálách krouží nahoru a dolů dle poryvu slabého větru, který je cítit po vlhku lesa a vychládající zemi po horkém létu. Podzim konečně ukázal všechny svoje barvy.
„Jé vata....“ usměji se na prodavače sladké pochoutky.
„Chceš?“ zeptá se jakoby nic.
Přikývnu a on dojde dva růžové chomáče koupit. Posadím se mezitím na opuštěnou lavičku v parčíku opodál, tak aby mě snadno našel. Za pár minut ho vidím jak se ke mně blíží, v každé ruce na špejli sladké nic. Vypadá to jako v kýčovitém filmu, kudrnaté vlasy mu jemně povlávají kolem obličeje a on si neohroženě razí cestu přímo ke mně, nic ho v tento moment nedokáže zastavit. Posadí se vedle mě a podá mi jednu špejli se sladkou pochoutkou. Pomalu jí vychutnávám, fascinuje mě že kdykoliv se dotkne mého jazyka rozplyne se jakoby nic. Zjistím, že mě s úsměvem pozoruje.
„Co? Jsem upatlaná?“ zarazím se.
„Ne nejsi, jen mě baví tě pozorovat...“ odpoví s úsměvem.
„Až tak?“ řeknu svou oblíbenou frázi.
Zatím neochutnal.
„Víš závidím mu,“ upře na mě svůj zrak.
„Proč?“ zeptám se hloupě.
„Má něco co jsem chtěl získat a navíc ještě něco navíc,“ odhrne mi vlasy z obličeje a strčí mi je za ucho.
„Ty....“ nevím co říct, je mým přítelem a strážným andělem.
„Neměl bych já vím, ale nemůžu si pomoct. Chtěl bych tě mít.........chtěl bych s tebou mít to dítě co čekáš, chtěl bych.....,“ otočí obličej ode mě.
Vata už nechutná tak sladce. Na lavičce sedí dva lidé, kteří jsou si tak blízcí ale teď jsou od sebe tak hrozně daleko, miliony let ve vesmíru dělí jejich těla i když se zdá že k doteku jim chybí jen pár centimetrů. Vím, že jsem udělala chybu. Velkou chybu. Bála jsem se samoty a bála jsem se připustit si co cítím. Toho člověka, který je tu se mnou miluji víc než svůj život, ale nikdy jsem mu neřekla co pro mě znamená. Doufala jsem snad že na to příjde sám? Jak hloupá představa.....
Jenže to dítě.....to dítě které čekám s tím druhým. Jsou si vlastně trochu podobní, mám ho ráda a on mě, jenže není to jako s tím co sedí po mém boku právě teď. Necítím chvění celého těla když na mě mluví, neusínám vedle něj s pocitem naprostého bezpečí a moje duše není tak lehká když se usmívá. Kam se to řítím?
Položím mu ruku na rameno a prsty kam dosáhnu ho pohladím po tváři, ten dotek sotva zaznamenám, je lehký jako vánek co cítím ve svých vlasech. Otočí se zpět na mě, zmatený.
„Promiň nevím co říkám,“ omlouvá se.
Zavrtím hlavou. Ví to moc dobře, stejně jako já. Prohlížím si jeho tvář, jeho ostře řezané rysy, zjemňované malými černými kudrnami, sahající až na ramena. V očích má zvláštní klid, ale v určitých chvílích mu v nich plápolají plameny co vás spálí na popel. Mají barvu oříškové čokolády co mám ráda, hnědé oči byly vždycky mojí slabostí. A s tím legračně dlouhým nosem vypadá jako Pinochio, což mu říkám vždycky když ho chci poškádlit. Teď už nic nebude jako dřív, dochází mi pomalu, ale o to jistěji. Když jsem zjistila, že jsem těhotná byl první kdo se to dozvěděl, snažil se tvářit šťastně, jenže stejně jako já to jen předstíral. Kolik takových chyb za život může člověk udělat?
„Budu muset jít, mám ještě něco domluveného, zavoláme si, ano?“ zvedne se a po krátkém pohledu odchází, kousek dál vyhazuje pouťovou sladkost do odpadkového koše, nesnědl z ní ani sousto.
„Dobře. Ahoj...“ hlesnu a pak jen sleduji jak mi mizí z dohledu.

Za rok na stejném místě.....
Před sebou tlačím dětský kočárek ve kterém klidně spí náš syn. Vedle mě jde můj manžel, u ucha telefon a jako vždy řeší „životně“ důležité záležitosti. Zahlédnu lavičku a vzpomenu si na cukrovou vatu. Najednou si všimnu dvojice jdoucí naproti nám, muž stejně jako já stočil svůj zrak na lavičku a poté na mě. Srdce se mi rozbuší splašeným rytmem.
„Ahoj...“ pozdraví mě jemným pokýváním hlavy.
„Ahoj,“ opakuji neutrálně.
Dlouho jsme ho neviděla, oba jsme se záměrně vyhýbali společným schůzkám, všimnu se že vypadá pořád stejně dobře, možná i lépe.
Zastavíme se na místě, představí mi svojí přítelkyni, je sympatická. Velké laní oči, tmavé vlasy stáhnuté do ohonu a milý úsměv, mluví klidně a obdivuje malého v kočárku. I on se podívá, v jeho očích se objeví smutek, ale než mrkne změní se na neutrální nic neříkající výraz. Chce se mi řvát. Chce se mi vrátit čas o dva roky zpátky a změnit vše co jsme udělala. Nejde to. Než se rozkoukám tak se s námi loučí, jeho dívka nás zve na návštěvu, pak pomalu odchází v těsném objetí.
„Jé miláčku, cukrová vata? Dáš si?“ ozve se najednou má "druhá polovička" nadšeně.
„Ne díky, nemůžu jí ani vidět,“ zavrtím hlavou a opět roztlačím dětské vozítko.
Každý strůjcem svého štěstí...