Osm let

Nyní stojí celá naše třída oktáva A. na prahu konce osmiletého působení na sušickém gymnáziu. A proto si prostřednictvím několika vzpomínek připomenu zážitky uplynulých let, ohlédnu se po důležitých meznících v mém životě, které souvisí s pobytem na gymnáziu.
Psalo se 1. září 2000 a pro 30 jedenáctiletých dětí nastal velmi významný den – počátek studia, které ovlivnilo celý náš život. Tento den si pamatuji úplně přesně. Nemůžu dospat, do Sušice mě doprovází oba rodiče. Ta žlutá budova mi připadá obrovská zvenku, natož když pak vejdeme dovnitř. Do třídu jdu již sama, většina míst je obsazených. Seberu odvahu a ptám se jedné dívky, jestli si můžu přisednout. Ale ona drží místo kamarádce. Tohle mě znervózní, uvědomím si, že většina tady má spolužáky ze základních škol. Ale co já? Já tu nikoho neznám. Zkouším štěstí podruhé. Zastavím se u sympatické dlouhovlásky, která vypadá podobně vyjukaně jako já. „Je tady volno?“, zeptám se a gestem naznačím, že se ptám na místo v lavici vedle ní. Podívá se na mě a kývne. Celá štastná se tedy posadím. Přichází naše třídní učitelka paní Hodánková, která nás zde vítá a po jejímž boku jsme prošli celé naše studium. Dozvídáme se vše potřebné a já podle seznamu zjistím, že ta dívka vedle mě se jmenuje Lenka. V dalších dnech jsme se všichni postupně navzájem poznávali. Z Lenky se vyklubala moje nejlepší kamarádka a celých osm let jsme strávily spolu v lavici. Ubíhaly školní měsíce, zimní a letní prázdniny, měnily se vztahy uvnitř třídy, naše osobnosti se formulovaly a projevovaly.
Na počátku kvarty jsme vyrazili na výlet do Švýcarska, do Uetendorfu. Pro mě osobně to byl nejenom nádherný týden plný poznávání zajímavých míst, ale také zvrat v osobních vztazích. Ve třídě panovalo rozdělení na více skupin a v prostředí, kde jsme byli všichni celou dobu pohromadě se projevili různé neshody, které měli svůj počátek už na konci předchozího školního roku. A jak to dopadlo? Vše se znovu uklidnilo, jen už nic nebylo stejné. Trochu se změnil okruh mých nejbližších přátel – k Lence přibyla Iva a Tereza. I když se ne vždy shodujeme v názorech, tak přesto jsme spolu všechny vydržely až do dnešních dnů.
V kvintě téměř všichni chodili do tanečních. Páteční večery probíhaly ve velmi veselém tónu, poznala jsem mnoho nových přátel a jak to tak bývá, objevil se tam i zajímavý kluk. Jenže celé to mělo háček! Nebyla jsem jediná, kterou zaujal. Tou druhou byla Lenka. Už to vypadalo, že nás všechny události dalšího více než půlroku rozdělí. Ani jedna se ho nechtěla vzdát. Naštěstí jsme toto období překonaly a nyní s odstupem času se nad vzpomínkami usmíváme a jsme za tu zkušenost i rády. Poznaly jsme totiž, že naše přátelství je cennější než pochybný krátkodobý vztah s klukem.
Postupem času se naše třída angažovala v mnohých akcích školy – od účastí na vánočních besídkách, Majálesu, Pohádkách až k dobročinným akcím. Tady by stálo za to zmínit se o nezapomenutelné historce z našeho prvního vystoupení na vánoční besídce. Jako malí a roztomilí primánci jsme byli převlečeni za andělíčky. Se svíčkou v ruce. Při čekání v šatně se ovšem stalo něco nečekaného. Katce najednou začala hořet křídla a paruka vyrobená z chemlonu. A jak se to Katka dozvěděla? Peťa ji úplně v klidu oznámila: „Kačko, hoří ti křídla.“ Následoval zděšený křik, ale po uhašení i smích a radost,že se nikomu nic nestalo. Tenhle zážitek zůstane v naší paměti navždy.
V průběhu dalších let jsme absolvovali různé výlety, znovu jsme navštívili Švýcarsko a také jsme se účastnili vodáckého kurzu. Vzpomínky na „vodák“ by samy o sobě vydaly na samotnou knížku. Vyšlo nádherné počasí, sluníčko celý týden pálilo. Stmelovali jsme kolektiv, chodilo se spát pozdě, při sjíždění řeky jsme na sebe cákali, prostě úžasná pohoda.
Ale netrvalo dlouho a my se ocitli v oktávě. Hromady učení se na nás navalily hned od září a od té doby je toho čím dál tím víc. Přes všechny povinnosti se našel čas i na radosti – maturitní ples. Tolik času jsme strávili přípravou a pak bylo všechno pryč za jediný večer. Všichni byli nervózní, řekla bych, že podobně jako ten první den na gymnáziu. Nikdy není vše dokonalé, takže i tady se objevilo pár chyb. Přesto byl tento večer jiný. První den jsem nikoho neznala a teď? Kolem mě samé známé tváře. Když probíhalo šerpování, uvědomila jsem si, že tyhle lidi znám tak dlouho a že ten pocit, co mě zaplavil, je směs štěstí a zároveň smutku. Štěstí z toho, že moje místo je mezi těmito lidmi. Smutek, protože vím, že někteří mi budou moc scházet.
A dostala jsem se až na konec střípků svých vzpomínek na dobu strávenou na gymnáziu. Našim cílem je teď úspěšně složit maturitní zkoušku. A pak? Rozprchneme se po celé republice. Ale stejně na těch společných osm let budeme vzpomínat a snad převážně s úsměvem na rtech.