Umíte hrát s city?

Svalila se s mobilem na postel a zahleděla se zoufale na příchozí zprávu. Nerozhodně poklepávala nehtem po hřbetu přístroje. Co má napsat?

„Ahojda princezno, jakpak se máme? Jsi na brigádě? A další otázky jsem ještě nevymyslel ? .“

Sešpulila rty a podívala se z okna. Mraky se táhly oblohou a schylovalo se k dešti. Pohled se vrátil k displeji. Ještě dalších pár minut nechala volně myšlenky klouzat po vlnách vzpomínek.

Měl oči jen pro ni. Ona na něj vychytrale shlížela. Její kamarádka smutně zírala před sebe. Nemohla ho mít. Chce osobu, která je pohodlně opřená o kmen stromu a provokativně si hraje s přívěskem ve výstřihu. Nemohla si pomoci. Věděla, že ubližuje jak jemu, tak její kamarádce, ale dobyvatelná touha ji hnala dál do pekla.
Sklíčenost vůči její kamarádce ji sevřela srdce. První lásky nikdy nezmizí. Sama to věděla dobře. Zavřela oči. Jeho rty byly tak měkké, vzrušeně dýchal, tak moc ji chtěl. Ona se jen usmívala a hrála si s ním. Miluje tyto utkání. Zbožňuje převahu. I na úkor přátelství. Naposledy ho políbila, přehodila jeho bundu přes něj, vytrhla se z jeho sevření a utekla pryč. Byl tak zmatený, to ji fascinovalo.

Teď jen zírala strnule před sebe a zlobila se sama na sobě. Měla by se krotit. Copak to ale jde? Cítit tu sladkou chuť vítězství. Dobýt cizí území. Nehledě na ztráty. A pak jej bez varování opustit. Zase jít dál.

Potřebuje rovnocenného soupeře. A taky že ho má. Zvedla se z postele a usedla do křesla. Byl na icq. Tajemně se ušklíbla a zálibně si prohlížela jeho přezdívku. Bude oříšek, ale rozlouskne ho. Vrhla poslední lítostivý pohled na mobil pohozený na polštáři. I mlčení je dobrá a vystižná odpověď. Ovšem zvukové oznámení přijetí internetové zprávy ji donutilo se otočit zpátky. Napsal ji.
AtSoL: Budeš mít čas zítra?

Žaludkem jí probíhalo důvěrně známé jiskření. Musí znovu nabrousit zbraně, jemně navrhnout taktiku, procvičit improvizaci, vzít prášek. Tentokrát nikomu známému neublíží. V některých ohledech je horší, zvrácenější a podlejší hráč. Vzrušoval ji fakt, že zítra se jejich meče zkříží. Tak spontánně, tak neotřele.
Ležérně se opřela do křesla a napsala mu kladnou odpověď.
„Budeme si hrát,“ řekla si nahlas sama pro sebe.