Šťastná rodinka

Šťastná rodinka

Z kadeřnictví se vyrojil houf patnáctiletých učnic. „Paní mistrová, můžeme už jít?“ volá ta poslední. Za otevřenými dveřmi se ozve hraně přísný hlas: „Už jsou tři? No tak jděte!“

Dívky kalupem sbíhají ze schodů. Po dvou – po třech míří k autobusové zastávce.

Z protějšího chodníku je zálibně pozoruje hezký muž s tříletým synkem na sportovním kočárku. Nakloní se k chlapečkovi a uznale šeptne: „To je holek, viď? Pane jo!“

Potomek otáčí v rukou nové autíčko. Nezvedne od něj oči „No jo!“ přitaká roztržitě.
Tatínek dál zírá za ubíhajícími slečnami, kluk zaujatě prohlíží autíčko ze všech stran. Otec si povzdechne a roztlačí znovu kočárek. Míří k domovu.

Končí červen, brzo budou prázdniny. Jenže mladší Marušce rostou zoubky, často pláče. Na víkend zas zůstanou v Praze. Pro jistotu, kdyby se vyvrbilo něco horšího.

Z mezaninového balkonu se ale ozývá jen příjemný hlas manželčin.
„Houpy, houpy, houpičky – houpy, houpy, hou –
- naše malý holčičky –
- houpy, houpy, hou.
Pejskové už spinkají, kočičky šly spát –
- naše malá Maruška taky jde hajat.“

Jenže jakmile velká Marie zmlkla, ozval se rozespalý pláč. Holčička pobekává, žena ji utěšuje. Nakonec snad už doopravdy usnula?

„Jdem na to, Honzíku,“ odhodlaně prohlásil otec, popadl sporťák i s klukem a těch pár schodů ho vynesl přede dveře.

Honzík se vřítil do bytu první. Mámin prst ho varuje, aby byl potichu. Ale kluk už Marii ukazuje nové autíčko a upozorňuje ji na různé detaily a přednosti vozítka. Matka se snaží projevit zájem, ale vypadá unaveně. Bodejť ne, už druhou noc se s dítětem nevyspala.

Velký Honza staví na kafe, vybaluje dortíky z cukrárny, nalévá džus. Z parapetu za pootevřeným oknem ho se zájmem pozoruje holub. Honzík ho zmerčil a běží k oknu. Pták se zvedl, až když k němu kluk natáhl ruku.

„Nesypej těm potvorám!“ hubuje Honza. „Všechno ti poserou.“ „Poserou tu, poserou!“ raduje se Honzík.

Marie sype holubům vždycky, když chce na chvíli zabavit děti. I malá Maruška je pozoruje a těší se z jejich zobání.

Od lezounka Marušky je teď pokoj, Honzík s rodiči hodnotí skvělé zákusky, co vybral táta v cukrárně. Honzík chce jako přídavek část další Čapkovu pohádku o pejskovi a kočičce. Máma se hájí, že už všechny přečetli. „Tak mi vyprávěj další bez knížky“, nedal se Honzík. „Marušce jsi zpívala, že pejskové a kočičky spinkají. O tom neznám.“

Marie je nakonec svolná, jen si vymiňuje, že ten pejsek nebude foxteriér, ale bernardýn. Ne úplně cizí, ale řekněme strejda toho foxteriéra. „Takovej halama, co se nechá zblbnout od coury, kočky siamský.“ A táta honem dodává, že ta kočička, co s ní náš bernardýn žije ve společné domácnosti, se jmenuje peršanka. Přitom něžně pohladí svou ženu po hustých, vysoko vyčesaných vlasech, a dodává: „Peršanky taky nejsou moc chytrý, tak se s bernardýnem budou k sobě dobře hodit.“ Marie po něm loupla očima a řekla trochu podrážděně.
„Ta siamka záviděla perské kočce bernardýna. Tak šla za ní a lhala, že je hloupej, a bojí se i malejch psů. Ba i větších koček… Perská kočka siamce nevěřila. Prokoukla ji a poznala, že siamka jí chce bernardýna odvést do svýho domečku.“ Marii se trochu zvýšil a současně zavibroval hlas. Honzík zbystřil.

„To není žádná pohádka,“ zaječel. „vy se chcete o těch zvířatech hádat!“

Honza pozorně kouká na ženu. Ta se zarazila. Došlo jí, že má až moc bystré dítě.

„Je to pohádka, my se nechceme hádat a dobře to dopadne. Tak poslouchej. Bernardýn a peršanka nebydleli v takovým domečku jako foxteriér s kočkou bílou českou. V domečku se musí mýt podlaha a prát prádlo, a to oni nechtěli. Vyhrabali si hluboko pod smrkem bezvadnej bejvák, jako má liška. A že se budou věnovat jen lovu. Jenže bernardýn únavou z toho hrabání usnul. Tak šla perská kočka na lov sama. V lese potkala tu siamku. „Kde máš toho svýho halamu?“ posmívala se jí. „Nic ti po tom není,“ odsekla peršanka. „Byla bys ráda, kdybys takovýho měla.“ „Tuhle“ Abych za něj chodila na lov! „Ten neuloví myš ani kočku!“ „Spíš chce leckterá kočka ulovit jeho,“ odprskla peršanka. Už si siamky nevšímala a šla na myši.

„To je dobrej nápad,“ pomyslela si ta siamka. A šla ulovit bernardýna.
„A jak to chtěla udělat?“ žasl Honzík.“
„I to já ti vysvětlím,“ ujal se slova táta. „Připlížila se k tomu smrku, co pod ním bydleli peršanka a bernardýn a hned tam vlezla, protože věděla, že tam bernardýn spí sám. Lehla si vedle něho a začala příst! To aby si bernardýn myslel, že je to ta jeho kočka peršanka.“

„Tak já budu povídat dál,“ vmísila se do toho maminka. „Peršanka přece jen nebyla tak hloupá, aby siamce věřila. Jak ulovila první myš, už ji nesla bernardýnovi ochutnat. Řekla si, že by si třeba bernardýn nevěděl se siamkou rady.“

„Chacha!“ zasmál se tatínek. „To by se ještě vidělo!“
„Teda,“ nedala se zmýlit maminka, „ta peršanka si myslela, že bernardýn nebude umět tu druhou kočku vyhnat. A to uhodla. Bernardýn si v tý tmě pod smrkem myslel, že to vedle něj přede jeho kočka.

A tak zavolala silným kočičím hlasem. „Polez ven ty bestie!“ Vyvřískala tak strašně, že se bernardýn leknutím převalil na hřbet a málem siamku zamáčkl. Ta taky zavřeštěla a vyrazila ven z díry. Tam už na ni čekala peršanka. Skočila v té zlosti na siamku a natrhla jí ucho. Siamka ztratila náušnici.“

„Vrátili jí tu náušnici?“ ptal se Honzík s velkým zájmem.
„Ona se bála pro ni přitít, že dostane znovu výprask,“ maminka na to.
“No - nakonec ji poslali po ježkovi. Protože ztracené věci se mají vracet,“ upřesnil to tatínek.
„Stejně jsem žádnou kočku s náušnicema ještě neviděl...“ zamyslel se Honzík.
„Když teda tu kočku siamskou vyhnali, udělali si housky se salámem jako komisař Rex,“ chtěl to urychlit tatínek. Protože by rád stihl zápas Španělska s Německem a těšil se na čepované pivo a kamarády.
„Salám vyrobili z myší a housky z klásků:“
Ovšem Honzík chtěl znát technologii výroby salámu z myší; jak se mele zrno na mouku a pečou housky, to už znal.

Mezitím se probudila Maruška, poplakala si kvůli zoubkům a taky že chtěla chovat. Honzík se natáhl po autíčku a pak si s ním vlezl k tátovi na klín.

Táta nevěděl, jak to s tím sledováním zápasu v hospodě zaonačit. Řekl Honzíkovi, že je velkej mužskej a že mu ukáže, jak se dělá lečo. Je to hned, navíc žena bude mít radost, když sám udělá večeři. Ten rozhodující zápas Mistrovství Evropy chtěl vidět s kamarády, a tak si dal na leču záležet – a taky se mu povedlo – mňam! Dokonce uvařil i kaši pro Marušku.

S dětmi to vyšlo – nadlábly se a usnuly brzo. Manželka se však v jídle jenom podloubala. Holka je nějaká zamlklá. Pobledla, má tmavé kruhy pod očima – že by byla nemocná?

„Copak, Maruš, nechutná ti? Není ti něco?“ zeptal se účastně a trochu zklamaně.

„Ne, ne, je to vynikající,“ začala Marie plakat.
„Copak?“ podivil se Honza.
„Už jsem zas tom!“
„Ale ne!“….. vždyť jsme si dávali tak pozor!“
„I ty kanče jeden, pěknej pozor! Ještě jsem dostala od doktorky vynadáno.“
„Paní Píchová, jsme v jednadvacátém století, a vy odmítáte používat antikoncepci… co jste to za lidi?“ rozčilovala se. „A přitom sama víte, že vám stačí podívat se na pánskej poklopec a už jste zas v tom!“

„To by si teda neměla dovolovat, poněkud pobouřeně reagoval manžel… Vykašli se na ni, na babu nervózní… No tak nebreč, dodal rozvážně, halt si teda ty pilulky opatříš…“

„Teď už je pozdě!“ křičí Marjánka. „Kdo se pokaždý vytahuje, že to zvládne a vohlídá?.... A teď mi řekni, jak my to zvládnem se třema fakanama a jak se tu všichni srovnáme?

„Nekřič, vzbudíš děti!“ říká útěšlivě Honza . Hele, Marjánko, tak už se nezlob!... nakonec můžeme byt vyměnit za větší a mít ještě jednoho kluka nebo holku taky není špatný… tedy radši bych kluka..“

„Ty by sis nejradši pořídil Klapzubovu jedenáctku,“ zlobí se Marjánka.

„Jo, tos mi připomněla – chtěl jsem jít do hospody dívat se s klukama na fotbal… Když ale uviděl Marjánčin ublížený pohled, ustoupil. „No tak jo, pustím si to beze zvuku, jen když to uvidím…“

To Marjánku dojalo. „Ale potichu si to můžeš pustit, to je nevzbudí.“ Vzala Honzu kolem krku a ten povídá: „Ani nevíš, jak bych byl šťastnej, kdyby ses tu posadila a dívala se se mnou!“

Marjánka trucovitě kouká na obrazovku a vzdoruje! „Když já se na to nemůžu koukat!...Podívej se, jak ten mizera Španěl do Němce strknul a von dopad na hýžďovou kost!“ Manžel se na ni káravě podíval. „Říká se kostrč,“ napomenul ženu. „Kromě toho upad´ na prdel právě Němec, a dobře mu tak. Španělé jsou lepší, a uvidíš, že to vyhrajou!“

„Mně je to úplně fuk, nezlob se,“ přiznává se Marjánka. Honza se na ni podíval nechápavým pohledem.

„No tak teda není, když fandíš Španělům, ať máš radost!. Ale mně to další dítě dělá opravdu starost.“

Honza vzal láskyplně ženu kolem ramen. „Maruš, když budem všichni zdraví, ono to nějak dopadne, neboj.“

Španělé skutečně vyhráli. Honza radostí líbá ženu a pobízí ji do ložnice, když děti tak pěkně spinkají. „Tak už pojď, …hele… teď už je to jedno, tak se pěkně pomilujeme… a to bude ještě hezčí než celé mistrovství! Ženská, já jsem s tebou tak strašně rád – i když teda kdyby tě bavil fotbal, byla bys dokonalá!“