Tak to má být

Zastavil se a otřel si kapesníkem orosené čelo. Naskytla se mu nádherná podívaná. Husté jehličnaté lesy se rozkládaly kam až oko dohlédlo, pole se červenalo vlčím mákem a tu a tam stál nějaký menší domek. Za obrovským rybníkem obklopeným rákosím a posetým blatouchy právě zapadalo slunce a celou tuhle krásu zabarvovalo do červena.
Kdyby nebyl tak nervózní a nepospíchal, zajisté by si tuhle nevšední podívanou užil. Miloval přírodu a miloval západ slunce. Každý den vyšel před svůj dům a znovu a znovu se díval, jak slunce zapadá za mohutný kopec. Byl to pro něj nadpozemský jev a vždy se ho po celém těle zmocnilo mrazení. Ne tak dnes. A to i přesto, že by si tento zážitek, při kterém se vždy cítí tak šťastný, mohl vychutnat z výšky. Místo toho si přihnul ze své placatky, ještě jednou si otřel čelo a pohledem na hodinky se ujistil, že pokud to chce stihnout, musí dolů z kopce nasadit rychlejší tempo. Chce.. on přece nechce.. nikdy by ho nenapadlo, že bude dělat zrovna tohle. Nepřipadá mu to fér, ale nějak se živit musí. Povzdychl si, koneckonců už mu zbývá jen rok do důchodu. Pak s tím jednou provždy skončí a bude si žít spokojený zbytek života s manželkou v jejich pěkném domečku, bude hlídat vnoučata a učit je vyřezávat píšťalky jako to dělal on, když byl malý kluk a třeba se na něj lidé přestanou dívat jako na vraha. Bude milý k sousedům a poradí jim, jak správně prostříhat růže. Vezme děti bruslit na rybník a opraví a natře plot i tomu bručounovi odnaproti.
Pousmál se nad tím, jaké plány se mu honí hlavou zatímco schází příkrý kopec, ale když odbočoval doleva, vrátil se do reality. Devatenáct, devatenáct.. tady to je. No jistě, dům je oprýskaný a jedno okno dokonce rozbité, a klika u dveří nejspíš brzy upadne. Tento dům vůbec nepůsobí milým a příjemně útulným dojmem jako ostatní kolem. Přitom by klidně mohl, jen kdyby jeho majitel měl peníze. Znovu si povzdychl a zaklepal.
„ Dobrý den, jmenuji se Dicken Brad a jsem exekutor,“ vychrlil ze sebe a pokračoval.
„ Jelikož jste nezaplatili již třetí splátku za dům, jsem nucen zabavit vám některý majetek.“
Zjevně unavená žena kolem třicítky nejprve vytřeštila oči, ale pak odevzdaně přikývla.
„ Neuvědomila jsem si, že je to již třetí. Ale já vám ty peníze dám. Vždyť už mi pak zbývají jen dvě splátky.“
Úzkostně na něj pohlédla. Nesnášel tyhle chvíle.
„ To bych vám doporučoval nebo budete domu zbavena.“
„ To.. to přece nejde. Nemůžete nám ho zabavit. Já.. kam bysme šly?“
Žena zakolísala a zachytila se rámu dveří. „ Tak pojďte dál,“ vydechla.
Zkušeným okem znalce posuzoval každou cennější věc v domě, ale i když si v duchu spočítal kolik by bylo, kdyby jich vzal víc, musel uznat, že to nestačí. Bezradně se rozhlédl a žena mu odpověděla stejně bezradným pohledem.
„ Vůbec nevím, co by tu tak mohlo být cenného. Snad to křeslo u okna..“
Zakroutil hlavou.
„ Nestačilo by ani na pětinu. Snad ten obraz nad krbem, ale i ten by pokrylo zrovna třetinu. I kdybych vzal to křeslo, obraz a ještě to něčím doplnil, je to pořád málo.“
Bezradně se posadil na pohovku a v tu chvíli se ve dveřích objevila malá asi sedmiletá holčička.
„ Vemte si tohle,“ vložila mu do rukou něco dřevěného.
Byly to černé ebenové hodiny, velké asi jako poleno v krbu, s mosazným kloboučkem, nožkami a ciferníkem. Jejich nenucený jemný tikot jakoby připomínal, že čas běží a nikdy se nezastaví, ani nevrátí.
„ To by..“ začal.
„ To by nešlo,“ dokončila za něj žena. „ Jeanetto jsi moc hodná, že chceš taky pomoct, ale ty hodiny jsou po babičce a jsou to jediné, co ti po ní zbylo. Nedovolím, abys o ně kvůli nějakým splátkám přišla.“
Podíval se na tu malou dívenku a zmocnil se ho pocit, na který by při své práci neměl ani pomyslet. Malá, hubená dívenka, košili měla příliš velkou, sukni několikrát sešitou a boty děravé. Tmavé kučeravé vlásky se jí nezkrotně vlnily kolem úzkého obličejíku posetým pihami. A když se setkali pohledem, její velké jasné oči se ponořili do těch jeho povadlých bez jiskřiček, se spoustou vrásek kolem, zakolísalo mu srdce. Byl to dětský nevinný pohled, pohled, který věří jen v lásku a dobrotu, pohled, který nic neskrývá, ale je přímý a upřímný a tvrdý pohled muže, pohled, za jehož zástěnou je ukryta bolest nad nespravedlností a zlem na světě, pohled, který by žádný malíř nikdy nedokázal nakreslit tak, aby si ten, kdo se na něj podívá, dokázal uvědomit vážnost a jedinečnost téhle chvíle.
A i když už se těšil, jak si tyhle hodiny odnese, nedokázal o ně tuhle velkorysou dívenku připravit.
„ Nech si je,“ zachraplal, jak se snažil přemoct dojetí.
„ Cože?“ pootevřela ústa žena, které neušlo, že hodiny by měly tu správnou hodnotu a v duchu už počítala s tím, že si je muž odnese.
„ Nech si je,“ zopakoval muž směrem k holčičce.
„ Myslím,“ pomalu se zvedl a pohodil hlavou směrem k obrazu, „ že jsem se zmýlil. Ten rám bude mít jistě velkou hodnotu. A samotný obraz je nádherný, vystihuje přesně tuhle mírumilovnou krajinu. Vsadím se, že bohatě postačí. Přešel ke krbu a sundal ho. Poté se rozloučil se ženou a pohladil dítě po vlasech. Žena ho doprovodila ke dveřím, kde mu mlčky stiskla ruku.
„ Ty další splátky..“
„ Něco vymyslíte. Určitě,“ skočil jí do řeči, pozvedl k ní klobouk a zamířil zpátky ke kopci, protože auto mu dnes vypovědělo službu. Bude potřebovat nové, ale musí ještě chvíli šetřit. Zvlášť teď, když má nový obraz. Kráčel do kopce a přemýšlel, kam by ho mohli se ženou pověsit. Samozřejmě, že nad krb. Tu mapu Anglie mohou dát klidně třeba do kuchyně. Pousmál se, dnes už podruhé a podíval se daleko před sebe. I když dá za obraz, který vlastně vůbec nepotřebuje, většinu svých úspor a budou muset chvilku žít trochu skromněji, nikdy o svém rozhodnutí nezapochybuje. Věděl, že udělal dobrý skutek a věděl, že to tak má být. Alespoň to dítě si to myslí.