Skleněný poklop

Rozpačitě strkám do kapes svoje prokřehlé ruce, v konečcích prstů nemám díky chladu už skoro žádný cit. Přešlapuji na místě, protože mě už nebaví stát jako solný sloup, tělo si o pohyb samo říká, přenáším váhu z jedné nohy na druhou a pozoruji z pod brýlí okolí. Od úst mi stoupají v pravidelných intervalech obláčky páry, můj dech se po ohřátí v mém těle sráží při setkání s ledovým vzduchem. Zima mi nevadí, občas tohle lezavé počasí vyjadřuje mojí pochmurnou náladu, kterou mám zrovna dneska. Na nikoho nečekám, pouze z dlouhé chvíle tu prodlívám marnivé prchlivé chvíle svého života, jak mi mohl někdo poeticky říci. Prohlížím si obličeje kolemjdoucí, co mě míjejí, někteří se na mě také dívají. Jedni se zájmem, druzí jako obtížný hmyz, a těm ostatním nestojím ani za pohled. Připadám si opuštěná, i když stojím na ulici plné lidí, jako kdybych stála pod skleněným poklopem a z okolního světa jsem mohla vnímat jen obrazy, žádné zvuky a žádné hlasy. Neslyším rozhovory, ani motory projíždějících aut, jsem vlastně skoro neviditelná, ale přece jen......
Po zádech mi přeběhne mráz, pohled.......otočím hlavu a dívám se do zelenohnědých očí. Vím, že jsem už někde viděla, jsou mi tak blízké a známé. Nejdříve se mi zastaví srdce, aby se po chvilce rozběhlo tak zběsile, že mi až bolestivě tluče do hrudi. Ten pohled mi připomíná dobu před pár lety, kdy jsem viděla, jak se ty oči smějí ale i chvíle kdy přetékali smutkem a já jsem jen bezradně svírala dlaň a nevěděla jak pomoci. A pak jsem začala vídávat čím dál tím míň, až nakonec jsem je ztratila úplně. Prvotní radost však vystřídá vztek. Stojí pár metrů ode mě a prohlíží si mě jako ti lidé co jdou kolem nás. Vyndavá ruce z kapes, a já bezděky jeho pohyb kopíruji. Toužím mu ublížit, vrhnout se na něj a dát mu pár facek, rozdrápat mu ruce do krve. Jenže pořád stojím na místě, jako kdybych měla nohy zalité v betonu.
„Ahoj,“ řekne najednou.
Ušklíbnu se.
„Ahoj,“ odpovím mu prostě.
V duchu hádám co udělá dál, jestli odejde a tohle setkání nechá zmizet ve vzpomínkách nebo.....udělá krok ke mně.
„Jak se máš?“ začne s konverzací.
Tři roky mě neviděl a místo toho, aby mi řekl proč zmizel a přestal reagovat na moje zprávy a telefony, se mě zeptá jak se mám. Příjde mi to najednou strašně směšné.
„Dobře, a ty?“ snažím se o neutrální tón.
„Taky dobře.....já vrátil jsem se domů....“ vypadá to že neví kam s rukama.
„Aha....“ vypadne ze mě inteligentně.
Než stačím chápat co se děje, udělá pár kroků ke mně a obejme mě. Ten známý pocit klidu, co jsem tak dlouho postrádala zaplaví celou mojí mysl. Vztek zmizí v nenávratnu i když nezodpovězené otázky zůstávají.
„Chyběla jsi mi.....“ zašeptá mi do vlasů.
„Ale .....“ vdechuji jeho vůni z oblečení, hlavu přitisknutou na jeho hrudi.
„Všechno ti vysvětlím. Já na tebe nezapomněl. Už pár týdnů na tebe sháním kontakt, jenže bylo to jako by ses vypařila. Stalo se pár věcí co jsem musel vyřešit, ale teď ti to vynahradím....slibuju,“ pokračuje.
„Víš že mi máš toho hodně co vysvětlovat?“ podívám se mu do očí.
Usměje se.
„Já vím, a vysvětlím ti to do poslední pochybnosti.“
„Jen aby......jinak tě už nechci vidět....“ snažím se tvářit odměřeně.
Popadne mě kolem ramen a odvádí mě ulicí mezi neznámými lidmi pryč.
„Jdem na pivo,“ oznámí mi. Všechny problémy jsme spolu vždycky řešili u piva.
Ví, že se nedám opít smyšlenou pohádkou, ale byl to....a možná pořád je můj nejlepší přítel a těm by měl člověk umět odpouštět. A já nám tu druhou šanci dát chci. Za to co jsme spolu zažili si to zasloužíme. Culím se, svět už mi nepřipadá jako tak strašné místo, skleněný poklop zmizel a já konečně po dlouhé době vidím svět barevnější, než jen v odstínech šedé.
„Víš...“ začnu.
„Co?“ sleduje jak se nám sladil krok.
„Taky jsi mi chyběl,“ řeknu mu s úsměvem a dloubnu ho do boku.
Rozesměje se...