Návrat

Před nedávnem jsem se vrátil. Zdá se mi vše tak vzdálené. Noční výkřiky ze sna, milování, dětský smích, bezpředmětné hádky, božské usmiřování, krajíc chleba , na polštáři drobky, pomluvy, černá kronika médií, euforie, shon a pachtění. Servali mi šaty. Rád trhal jsem jablka, třešně, lusky. Ty obzvláště rád. Servali mi šaty. Tak si mne sežerte, říkám si. Padaly hrachy. Do ručně malovaných, porcelánových misek vkládal jsem jednu za druhou. A že jich bylo. Požehnaně. Za pootevřenými okny šum listí vyzváněl sedmi druhy tónů. 1) Sedni, 2) lehni, 3) vstaň, 4) dívej se, 5) odpočívej, 6) nepřemýšlej, 7) bež spát. Co do huby jsem se jich nastrkal. A do kapes druhým. Misek plných neubývalo. Ani dne, ani noci. Kuřárna byla nedaleko za rohem. Věčně prázdná. Ráno krajíc s tvarohem stékal po okenní tabuli a nemusel se ptát proč. Právě odbila čtvrtá. Koukám se. Kol oprýskaných zdí zaséval jsem zbytkem, s láskou, pěstoval jsem s oporou. Na kolenou klečel. Tyčky na makrely jako hřeben tyčily se k nebi. Na některých z nich ožrané hlavy. Jak pitoreskní, praštěné. Pohlédl jsem vzhůru. Opět přiletěl. Skřivan. Na niti. Jediné to spojení se světem. Brána SMS zůstala němá. Koukáme si do očí. Bez mrknutí. Jako můj pes pod pečlivě složeným polštářem na černobílé fotografii. Večeře. Právě odbila šestá. NEJDE TO. Ti zmetci, slyšel jsem. Zahradu nám vyplenili. A našla jsem ty misky. V holubníku byly. Pod trusy. Tady se vážně nedá pracovat! A ryby nebudou! Už je rozprodali. Byl nadívaný holub. Oddechl jsem si. Tak už můžete jít. Zítra. O třetí. VSTANU. Budou vás čekat. Už se moc těším, vážně, sestři. Nepůjdete si se mnou zapálit? Nekouřím. Za tu dobu co jste tady o sedm korun drauf. Ano. Odvykl jsem. Moc vám děkuji. Vím. Sedmá. Je na čase jít SPÁT. Nit se zpřetrhla. Budu počítat.
Z omšelých zdí Supermarket. Přesazuješ-li hrách, je dobré ustřihnout ho až těsně nad zemí. Vzpomínky v plechovkách za devěkt korun v regálech se válí. Nevím, vzpomenuli si kdy počítat sám sobě do sedmi. Bez opory. "Pane, na tenhle krám, jak vy říkáte, je vážně spolehnutí. Mám ho doma, tak vím". No právě. Spolehnutí. Nechci se vrátit, tam. V rukou bulvár třímám, TV běží. Nezměnilo se vlastně nic. Čtu: Národ sobě? Nebo snad, sám sobě? Šestá odbila. To snad ne! Brrr. Já se na to..! Vstávám, běžím. Vzhůru nohama skobou na zdi přibitá šestka visí. I kdybych se měl postavit na hlavu, tak...raděj ne. Ještě ne. I když moc dobře vím, že šesté se již nikdy nezbavím.
Čekám na devátou. Mocninu tří. Reprezentuje nejvyšší dokonalost.
Vstávám...