Kouzelné léto

Ani nevím, co nás to napadlo, jet jako vedoucí na prázdninový pobyt pro děti. Ale bylo to príma a dalo nám to hodně do dalšího života. Abyste věděli, jednalo se již o druhý rok, kdy jsme se účastnily právě jako vedoucí na tzv. Kouzelném létě s Harry Potterem. Proto jsme pár dětiček znaly. Po přijetí a ubytování , jsme již očekávaly pouze kdo komu připadne. Vedoucí jsme byly 4. Počet stejný jako kolejí v Bradavicích. Rozdělily jsme si pečlivě koleje mezi sebe. Já už měla druhý rok Nebelvír. A s ním jsem si vydupala i Páratko. Rozumějte správně, samozřejmě se nejedná o žádný kus dřívka, který slouží k čištění zubů po jídle, ale o roztomilého malého chlapečka, se kterým byla velká sranda a zkrátka, ve své koleji jsem ho měla již to léto předtím a když i on se přidal, že by chtěl být zase u mě, nebylo co řešit. No každá jsme měla asi pět dítek - jednu slečnu a čtyři pány... :)

Celý náš týdenní pobyt se odehrával v duchu knih a filmů o Harry Potterovi. Děti nám tedy vařily lektvary (myslím, že ani profesor Snape by se za ně nemusel stydět), pokud si tedy našly všechny přísady, které byly ukryty v lese. Vyrobily nám také temný deník Toma Raddla, vymyslely si svého vlastního kouzelného tvora a v neposlední řadě si zahrály i famrpál. Byla snaha vyrobyit si i košťata, ale vzhledem k tomu, že je poté používaly spíše k mlácení než k létání, musely jsme my vedoucí zakročit a dětem nezbylo nic jiného, než běhat po svých.

Sice jsme tak trochu měli v plánu být Fénixův řád, který bojuje proti zlu, ale děti nás hodně rychle vyvedly z omylu a my všichni se tak po celý týden stali těmi zlými - smrtijedy. Všichni jsme si nakreslili na svá levá předloktí znamení zla - tedy lebku s hadem místo jazyka.

Jeden den jsme si vyrazili na celodenní výlet na rozhlednu. Počásko nám přálo, dětičky poslušně šlapaly – ehm, my vedoucí jsme za nima celkem zaostávaly… ? No na té rozhledně byla sranda největší… Seděli jsme na schodech před vstupem a dávali si sváču. Párátko nám četl něco hrozně zajímavýho, takže jsme se všichni smáli. Ale v tom se mezi námi začal prodírat dost nevrlý pán s manželkou a dvěma dětmi. Očividně se mu nelíbilo, že tam sedíme, je fakt, že rozlezlí jsme byli, ale mezi námi byla cestička přímo ke dveřím, takže co. No a ve své špatné náladě začal dosti nevybíravými slovy nadávat. Tak jsme se naštvaly a pustily se s ním do křížku. Měl toho dost a zavřel se na rozhledně. Každý totiž u vstupného dostal svůj klíč. No a my v tu chvíli dostaly spásný nápad, jak se mu odvděčit za jeho „lichotky“. Chtěli jsme mu ten klíč sebrat. S kámoškou jsme běžely do prodejny a vypůjčily si klíč. A že ho teda strčíme do klíčové dírky, ale ouha, ta již byla zaplněná. No ten mamlas tam nechal ten svůj, což nás rozčililo ještě víc. Chápejte, co kdyby se tam někdo chtěl dostat. Pomocí propisky se nám podařilo klíč vyhodit a my mohly provést náš plán. Odemkly jsme, schovaly klíč a zamkly. Urychleně jsme tedy odešli. Půlka tábora se vydala pěšky a já s těmi menšími a ještě s jednou vedoucí čekala na autobus, který nás měl odvézt blíže k našemu stanovišti. Čekali jsme tam asi hodinu, když se k nám začalo blížit to kouzelné vozidlo. A jak tak nastupujem, vidíme našeho milého známého, jak se blíži. Chudák, asi se po necelé hodince dostal konečně z rozhledny. ?

Další zážitek byl takový, že jsme měli na jednom pokoji partičku kluků, které jsme překřtily na vodáky, páč předtím byli spolu všichni na vodě a kteří dělali nehorázný bordel. Ale nakonec to byli ty největší zlatíčka. Předposlední noc se totiž na hotelu, kde jsme bydleli, konala svatba. No a my šli pro něco k zakousnutí do kuchyně a tam seděl takový párek hostů, kteří když jsme přišli blíž, se zeptali, kde jako že máme vedoucí? My úplně vykuleně odpověděly, že to jsme my. Vypadaly jsme sice mladě, ale všichni jsme již byly plnoleté a dokonce měly i po maturitě. No a oni nám začali vykládat, že nám by děti nesvěřili, že máme samy sotva občanku a tak. Tohle však říkat neměli, protože to slyšeli právě naši milí vodáci. Tak jeden přišel, nasadil nevinný úsměv a podíval se na pána se slovy: „Co nám urážíš vedoucí. Jako ony se o nás staraj, jsou na nás hodný, je s nima zábava a vůbec jsou super! Tak je nech na pokoji.“ Pán udiveně koukal a my rychle utíkaly za roh, aby neviděl, jak se smějeme.

Při příležitosti právě této svatby jsme o poledním klidu pomáhaly zdobit stoly v jídelně, když v tom přiběhl za mnou jeden chlapeček z mé koleje a povídá: „Péťo, pojď se mnou k nám na pokoj, my ti musíme něco ukázat.“ V čiré nevědomosti jsem tedy šla, ale to jsem asi neměla dělat, protože hned při vstupu do dveří jsem si všimla pěkného bunkru, který si kluci postavili. Pěkný byl, do té doby než jsem si uvědomila, že rozebrali skříně i matrace z postelí, aby si ho mohli postavit. Ale co naplat, hlavně, že jsou hodní.

O další zábavu jsme měly postaráno, když nás napadlo zahrát si na schovku. Vzpomněly jsme si totiž, že v jejich letech nás tato hra velice bavila, ale to jsme ještě nevěděly, co nás čeká. Jednu slečnu jsme poslaly do pokoje, ta měla pak hledat. Tři chlapečky jsme schovaly – Párátko se schoval do vlastního kufru… Ti měli být bonus. No a zbytek 16 dětí se mělo schovat samo v areálu hotelu. Daly jsme jim volný výběr kam, ale oni nás překvapili tím, že se všichni schovali za jeden strom… Po delší době jsme je ukryli raději sami, protože takhle by to bylo moc jednoduché. Ale ve chvíli, kdy je šla slečna hledat, začali všichni přebíhat sem a tam. No nic naplat museli jsme je schovat znovu. Pět se jich ukrylo do valníku, což by byla super schovka, kdyby každých deset vteřin všech pět nevystrkovalo hlavy, aby se ujistili, že nejsou opravdu vidět. To byla asi poslední kapka, takže jsme to zkusili ještě jednou s tím, že se smí i po hotelu. Jak špatný nápad to byl, když bylo všech 16 dětí nalezeno v jednom a tom samém pokoji. My jsme se smály až nás břicha bolela, ale jen do té doby, než jsme zjistily, že z 20 dětí zná hru na schovávanou maximálně těch 5. No holt počítačová verze této hry zjevně ještě nebyla vymyšlena.