Parfém

Slabou vůni parfému zanechal, ta vyprchá.
A asfalt na houbičce, z piety na čas uschovám.
Jednoho dne ji zahodím jako ostatní vzpomínky.
A taky jednu fotku, to stačí.
Na rub možná napíšu, kdo byl.
Nebo budu mít v domově důchodců rébus, lepší než sudoku.
Stejně jsem mu nepřišla na chuť a nepochopila.
Vlastně nebylo proč. A třeba se nechtělo.
Jen malá zastávka na cestě, ani stánek s občerstvením tam neměli, tak jsem prostě nevystoupila.
Jen zběžně nakoukla a dál četla knihu. Byla napínavá. Jarní. Utíkala stránku za stránkou, skoro sama, okusovat zážitky.
Skoro každý jaro se nenudit, je důležitý. Radši každý, než skoro.
Co ten člověk vlastně znamenal?
Všechno jednou skončí, něco dřív, a něco pozdějc…
Jen malinká vzpomínka, se snaží nakukovat přes vrátka, ale nemá šanci. Časem se zmenší do ztracena.
Vážně.
Na prstech nespočítám, kolik jsem jich už poztrácela.
Ale to nebolí. To se tak stává. Prostě se jen smířit se zapomínáním.
Tak tebe taky ukládám, k věčnýmu spánku zapomění bez bolestí.
Sbohem příteli mých osamělých nocí.
Svůj úkol jsi splnil a teď odejdi.