CHLAD

Kapka …. osamělá, třpytící se , studená. Má se pustit ledového krápníku a spadnout do bílé, sněhové peřiny a nebo zůstat?
A
Kapka …. kapky , spousta kapek, spousta kulatých, průhledných zrcadel na koncích ledových krápníků.

Spousta zrcadel, ve kterých se třpytí slunce, je v nich ukrytý celý svět, odráží se v nich svět.
AK

Záplava ledového třpytu, odraz slunce od ledových zrcadel posílá do tvých očí miliony neustále se měnících drahokamů.

Zrcadla se pohupují na koncích zelených jehliček. Všude okolo panuje ZIMA. V zelených jehličkách je ukryto JARO.
AKĎ
Stoupáš VÝŠ a VÝŠ tím skleněným, zlatým, zimním královstvím. Začínáš se přibližovat k MODRÉMU nekonečnu. Zvedá se VÍTR, stromy mizí. Jdeš pořád výš a výš. A VICHŘICE je stále silnější a silnější. Před tebou uhání bílý, sněhový koberec. Nohy v něm mizí. Vystupuje jen horní část tvého těla. Vidíš všude kolem sebe modrou, zlatou a démantově bílou barvu. Nápor URAGÁNU

A K ĎA
vyrovnáváš tím, že jdeš nakloněný na bok. Mizí prostor a čas. Živel, krása barev, zima, síla větru a TY – vše splývá v jednotu. Sjíždíš mezi stromy po mírných schůdcích, koleje tě vedou jako pomalý proud řeky a mezi stromy se vše pojednou zklidňuje. Za každým záhybem cesty se otvírá nový pohled, nové překvapení a ty s úžasem hledíš.

Pokračuješ dál a dál. SLUNCE pomalu kráčí ke své ložnici. Barvy šednou. V krajině je méně a méně lidí, které potkáváš. Jdeš stále dál a dál. Přichází KLID samoty, opuštěnosti v nekonečném prostoru – jsi němý úžasem nad tím vším. Na kraj se snáší soumrak.
AK Ď AL

VICHR neustále sílí. Dostáváš se až k vrcholu své cesty. Vcházíš do lesa. Vplouváš do hebkých, bílých, prachových, sněhových peřin. Odbočuješ z cesty a noříš se do nich zcela. Celý prostor je čistý, bílý, neporušený, panenský. Spouštíš se pomalu níž a níž a zanecháváš v peřinách svůj pozdrav. Míjíš
pohádkový srub, ke kterému teď nevedou vůbec žádné stopy. Pod tebou se objevuje velká lesní cesta. S větrem v zádech se dáváš v neskutečný let dolů do údolí. Ve chvíli kdy se cesta stáčí proti větru, bojuješ vší silou, abys se dostal dolů. Vzápětí tě vítr uchopí, a ty letíš rychleji a
A K Ď AL V ZRCADLO V LA ĎK A

AKĎALV ¤ VLAĎKA

rychleji po zledovatělém sněhu se strachem a úžasem v očích vstříc další zatáčce. Před tebou se objevuje člověk. Nejde zastavit, a tak padáš v plné rychlosti na ten ledový škraloup. Jsou tři a zabloudili. Přivádíš je zpět k jejich chatě. Konečně jsi v teple. Lomcuje s tebou zimnice, máš hlad a je ti špatně. Stálo to za to.

L A Ď K A

Přichází NOC. Vítr je ještě silnější než ve dne. Přepadá tě horečka, pak zimnice, hlava třeští, přichází bolest. Bolest…. Zima na tebe útočí s celým svým arzenálem.

A Ď KA

Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … B o l e s t … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … BOLEST … SMRT ….Bolest … Bolest …. L Á S K A … Bolest … Bolest … BOLEST … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … ….. ………..

Ď K A


Rozpadáš se víc a víc – bolest – bezmocnost – stále se rozpadáš- všechny dosavadní záchytné body mizí v nekonečnu – není čeho se chytit – je prázdno – a bolest, bolest. Zima - chlad tě prostupuje až do posledních zákoutí celé tvé bytosti. Rozpadáš se. Všechna dosavadní zábradlí, lana, schůdky, žebříky, hole, držadla – zmizela. Není nic. Není čeho se chytit. Jsi prázdný a umíráš. Nevíš kdo jsi. Ani neznáš své jméno. Ani žádné nemáš a nikdy jsi neměl. Umíráš.

KA

Tužka, papír a ruka jsou dost dobrý věci.

P.S. A

Brzy přijde jméno a SPÁČ se probudí.
20.3.2001