Cesta

1. Cesta
Posadila se k okýnku a chvíli zamyšleně sledovala mokrou runway, bylo po bouřce. Déšť je v Barceloně vzácnost, když už jednou za čas zaprší, voda nemá kam odtékat a tvoří hluboké kaluže, které po nějakém čase na slunci vyschnou samy od sebe. Pravidelná linka (pro kterou za normálních okolností pracuje) ji měla vzduchem dopravit do Alicante, odtud pak ještě hodinu vlakem do Castally, její rodné vesničky hluboko v Andaluzských horách. Přistěhovali se sem do Barcelony s rodiči už před pár lety. Vracela se však nostalgicky do hor pokaždé, když jí něco trápilo, když potřebovala přijít na jiné myšlenky. V té známé ale divoké krajině, jakoby nacházela kousíčky sebe sama, které se jí v jejím podivném životě občas ztrácely, byly někým ukradeny nebo zkrátka nevysvětlitelně zmizely.
Otevřela rozečteného Jamese Frazera ve snaze chvíli se soustředit na cokoli jiného. Hned první odstavec na rozečtené stránce ji však znovu jako bumerang přiváděl k myšlenkám, které chtěla četbou vypudit.

,,Věci, které kdysi byly ve vzájemném kontaktu se i nadále ovlivňují i když přímé spojení už bylo porušeno.“

Snažila se číst dál a zkusit se soustředit, ale v životě se jí nikdy nedařilo poručit své mysli. Nešlo, než nechat vše volně plynout. Znovu se jí v hlavě promítalo celé odpoledne, celé ty roky, spojení, které bylo porušeno.
Když před pár hodinami odjížděla, necítila z něj ani kapičku čehokoli vřelého. Necítila nic. V jeho výrazu, v jeho chování byl jen chlad. Snažila se v něm najít alespoň nějaké emoce. Porozumění, smutek, melancholie, radost, nenávist, cokoli. Něco tam být muselo, ale připadal jí v tu chvíli prázdný, jako Španělská popelnice ve čtyři ráno. (Španělé vyvážejí popelnice zásadně kolem třetí ranní). V žáru denního dne by odpadky smrděly na míle daleko.) To nic bylo tak hluboké, jako nic pod nohama. Až se jí z té hloubky začalo dělat zle. Letadlo se právě vzneslo. Z myšlenek jí probral až mladý muž:
,,Slečno?“
,,Ano?“
,,Sedíte mi na mém bezpečnostním pásu.“
,,Oh, pardon. Promiňte.“
Byla zmatená. Vůbec si nevšimla, kdy si přisedl. Hned jí zaujaly jeho hodinky. Milovala na mužích jejich hodinky. Nezáleží na značce, tvaru, designu či velikosti. Byla přesvědčená, že existuje zvláštní magické propojení mezi hodinkami a jejich vlastníkem. Od malého děvčete pozorovala muže, prosila je, aby jí hodinky na chvíli půjčili a hrála si s nimi. Podle hodinek, které dotyčný muž nosí, byla postupem času schopná s téměř maximální přesností odhalit základní rysy jeho povahy a způsob, jakým se tento muž zachová, jak bude reagovat, ještě před tím, než se s ním dá do řeči, dokázala podle hodinek určit sled událostí.
Tentokrát hodinky spolucestujícího prozrazovaly víc, než bylo dobré vědět. Neznát sled událostí dopředu je pro člověka obrovská výhoda.
Kdyby nám bylo vše předem jasné, tak by nám všechno přišlo úplně marné. Nuda by zaplavila svět bez stínu jakýmsi necitelným životem tvořeným prázdnými lidskými dušemi. Jenže míra neklidu je dar. Naděje, která -z vašeho pohledu - září na temný práh, nevychází ze světa nadměrné jistoty.
Byla v nevýhodě. Trošku smutná. Věděla dopředu, jaké bude pokračování ,,společného letu“. Nudila se už teď tím neodvratným koncem. Snažila se tedy uklidnit svým oblíbeným citátem: Nemůžeš-li mít svět jaký chceš, miluj ten, který máš. (Nikdy nezjistila, kdo to napsal.)
Koneckonců, nechtěla se už dál, ani jen v myšlenkách, trápit a zmítat se ve zlých snech kvůli svému příteli, milenci, jedinému muži, ve kterém se nikdy nevyznala. Jak to? Nosíval totiž na ruce vždycky dvoje hodinky, což pro ni vzhledem k jejím dosavadním zkušenostem s mužskými hodinkami bylo naprosto neobvyklé, nepochopitelné. Nedokázala se v něm za celou tu dlouhou dobu zorientovat. Milovala ho za to.

Spolucestující se jmenoval John. Bylo mu kolem třicítky, spousta zájmů, zábavný a pohledný. Pozval jí v Alicante na a kafe nabídl se, že ji odveze až do Castally. V noci jí to udělal na zadním sedadle svého Jeepu odstaveného na útesu s vyhlídkou na vzdálené pobřeží. Nebyl v tom o nic lepší, než desítky mužů před ním, ale měl zatraceně správný vkus při výběru hodinek.
Byla ve druhém měsíci těhotenství a pocit bezpečí a jistotu potřebovala mnohem víc, než tolik milované nejisto a neznámo. Věděla, že se to stává neodvratným, tak jako všechny události, které hodinky o každém člověku, jeho činech a úmyslech prozradí. Že John je člověk, o kterého se bude v další části svého života muset opřít. Když potom na sedadle vedle sebe leželi a John zhluboka oddychoval, zdvihla k němu hlavu s jakousi láskou a něhou, která se v ní brala kdoví odkud, a usmála se. Bolest je hlubší než myšlenka a smích je nad veškerou bolestí.

2.Jak jsem to nezvládl
Moje jméno je Chuavez Saldavarez. Matka je původem Španělka, s ní teď žiju tady na periferii Barcelony ve velikém karavanu na parkovišti hned vedle svého autobusu. Matka pomalu umírá. Starám se o ni. Otec je prý Portugalec. Otce jsem nikdy neviděl. V mém životě je spousta ,,Nikdy“. Nikdy jsem nebyl nikde jinde, než v Catalunii a nikdy se ani nikam jinam nechystám. Nikdy jsem neřídil jiný autobus, než je ten můj tady na trase La Rambla – La Plaja a nikdy jsem nebyl nejchytřejší. Nikdy jsem neměl moc kámošů a nikdy jsem neměl žádnou pořádnou holku (když nepočítám Lauru). Laura bydlela nějaký čas tady u mě v maringotce, pomáhala mi, starala se o mamá. Byla moc chytrá a moc hezká. Nechápal jsem, co tady se mnou vlastně dělá. Nerozuměl jsem jí. A nezvládl jsem to. Když odešla, začal jsem hodně přemýšlet a střádat plány.
Byl jsem si sebou vždycky docela nejistej, protože neumím nic pořádného a nijak zvlášť se mi v životě nedaří. Jednou ráno jsem se vzbudil a přišel jsem na to, že jako autobusák to daleko nedotáhnu. Můj život se úplně přirozeným vývojem začala zakládat na ženách. Uvědomil jsem si tehdy, že ženská bude pro mě v životě to nejdůležitější. To bylo dovršení mého velkolepého plánu. Začalo to takhle:

Seděl jsem tehdy na svý plastový židli před svou maringotkou se svým kámošem, možná spíš skorotátou Antonym. Je to soused od vedle, znám ho od malička a vždycky jsme si byli hodně blízký. Je o dost starší než já, moh by bejt možná i můj děda, když přimhouřim oči. Říkám mu Anty. Sedáváme tu každej den u plastovýho stolu pod starou blikající žárovkou zevnitř plnou mrtvejch komárů a pijeme Whisky. Antony věčně mluví o své ženě a dětech. Jeho žena je prý kurva a její pes zkurvysyn. Mluví o nich každej zatracenej den. Anty měl prej hodně bab a tahle jeho ženská je ta nejhorší rašple. Já měl jen osm a třicet holek, z toho jsem spal celkem s osm a třiceti. A to je mi už osm a čtyrycet. Nohu mám osmičku. Vypadá to zatím tak, že osmička je mé osudové číslo. To by znamenalo, že všechno v mym životě, tak jako ta noha, bude končit u osmičky. Pokud by to byla pravda, moje poslední a osudová by byla Laura, protože s dalšíma deseti už se mi do toho nechce.
,,Posral jsem to, Anty.“
,,No tak, Chueve, vyser se na to. Život jde dál.“.
,,Promiň. Nemůžu. Je mi z toho všeho nějak divně. Prostě sem to podělal.“
,,V Barceloně je tuna nádhernejch holek a všechny jezdí autobusem do práce, užívej si života, dokud můžeš, chlape. Co já bych za to dal, zbavit se tý svý rašple zhnilý. Co já bych dal za to bejt tak mladej, jako ty.“
,,Víš, Anty, nechci si užívat. Mám takový blbý pocit, že tahle byla poslední.“
,,Jak poslední?“
,,Prostě první a poslední. Na celý život, rozumíš? Měl jsem ji fakticky rád. Žádná není, jako ona.. Bože, vim, že tohle bylo opravdu ono a stejně na to nemám koule.Vždyť já jí to nedokážu ani říct. Nedokážu se na ni ani dívat, když ke mně mluví. Koukám kolem sebe a hvízdám si. Jsem nervní, že něco řeknu blbě, nebo že neřeknu, co bych měl.. Přitom vim, že nechce slyšet žádný kecy. Chce mě a to mě nejvíc děsí, Anty… A já ji chci taky, ale nedokázal jsem to v sobě za celou tu dobu nějak zformátovat, chápeš? A když už si to konečně uvědomím a potřebuju jí tady u sebe, je pozdě. Chápeš mě?“
Anthony usnul. Chrápal na plastový židli, jednou rukou si podpíral hlavu a druhou držel nedopitou sklenku whisky. Láhev prázdná. Dopil jsem jeho sklínku a vydal jsem se na noční procházku kolem nedalekého smeťáku a dál do opuštěného olivového háje a dál opuštěnými ulicemi. Periferie Barcelony je nekonečná a nikdo neví, kde začíná konec a kde končí začátek. Chtěl jsem ze sebe dostat ten chlast, pročistit si hlavu. Střídavě jsem pozoroval cestu pod sebou a hvězdy nad sebou. Jsou jich tisíce. Ale jenom jedna je Laura.

3.Ženský
Takže někde tady se můj velkolepý celoživotní plán začal chýlit k závěrečné fázi. Každý zatracený den, skoro rok, jsem se ujišťoval čím dál víc, že je to vážně dokonalý plán.
Probouzet se sám v karavanu své matky – nesnášim to skoro víc než rozvařený nudle. Rozhodl jsem se, že nepůjdu spát a procházel jsem se celou noc. Ráno, když otevírali první kavárnu, to už jsem ušel docela velkej kus cesty, zapadl jsem dovnitř, objednal si kafe a velkou cukrovanou koblihu. Malinkatý podnik, už sem tu snad možná někdy byl, sotva tři stolky a všechny obsazené, kafe chutnalo spíš jako opražená nafta (nikdy jsem ji nepil, ale tipnul bych to tak). Po chvilce si ke mně přisedla nějaká mladá slečna. Tmavé vlasy jí sahaly do půl zad, temné oči se dívaly do horké kávy a veliké temné rty. Vyšpulila je aby mohla pofoukat horkou kávu.
,,Můžete mi podat cukřenku?“
,,Prosím?“
,,Cukr.“
,,Ah, Si!“
,,Grasias.“
Měla oblé boky, veliké prsy a nezvykle, opravdu nezvykle, plné rty. Bílé šaty s barevnými kvítky zvýrazňovaly její tmavou sametovou pleť. Dala se mnou do řeči ani nevim jak a proč vlastně. Byla na cestě do práce, pracovala v nějakém Pet-Shopu, chodívá sem na kafe prý každé ráno před osmou. Povídala sama od sebe, jak prodává klícky na kanárky, krmení pro rybičky a tak dál. Vypadala, že si ráda povídá a nemá moc s kým. Odešel jsem s ní. Byla ráda, že jí dělám společnost. Šli jsme dolů skoro k pobřeží. Když jsem se podíval na hodinky, bylo přesně osm. Obchůdek ležel v zapadlé úzké uličce kousek od pláže, docela malinký a zatuchlý. Čpěl granulemi, rybinou a zvířecím trusem. Prohlídl jsem si všechna zvířata od tarantule Erny až po nemocnou činčilu Quida. Za celé dopoledne přišlo sotva pět lidí. Ona mi pořád něco vykládala no a kolem poledne, ani nevím jak se to stalo, jsme skončili ve skladě na psí granule. Byla neuvěřitelná. Nikdy jsem neměl holku, které bych to dokázal udělat tak lehce a skoro pětkrát po sobě jen ve třicetiminutové pauze na oběd. Vlastně byla i docela milá. Večer po práci jsem jí vzal k sobě do karavanu. Uvařil jsem svou specialitu la pasta con chilli - nudle s kečupem a chilli a otevřel láhev whisky. Vypili jsme ji a pak ještě jednu. Noc byla neuvěřitelná. Po pravdě, lepší milenku jsem v životě asi ani neměl, pokud se pamatuju. I když možná místy až moc hlasitě křičela. Moji Mamá to ale určitě neprobudilo, spí teď ještě tvrději, než Anthony po flašce whisky.
Ráno, když jsem se probudil, byla pryč. V hlavě mi hučelo z toho včerejsího chlastu. Ale to nebylo to nejhorší, z toho se člověk vyspí. Cejtil jsem se proklatě divně, strašně moc sám. Když mi bylo pět a dvacet, třicet měl jsem samotu hodně rád. A ráno po prošukané noci mi prázdná postel nevadila už vůbec. Moh jsem se aspoň pořádně natáhnout. Ale jak tak pomalu stárnu, najednou mi začíná někdo vedle chybět. Ráno se mi chce k někomu přitulit a někoho třeba pohladit, s někym si vykládat. Slovo ženská má pro mě úplně jiný význam, než kdysi. Mám najednou pocit, že jsou pro mě ženský mnohem důležitější, než chlastání s Antym, než můj starej autobus, než sekání suchý trávy kolem karavanu. Možná jsou ženský to, to jediný, z čeho mám vlastně ve svym zatracenym životě radost. Možná jsou ženský můj osud ( jestli nějakej je) tak jako ta proklatá osmička. Kupodivu, když jsem řekl ženský, nemyslel jsem vůbec na svou úžasnou ,,zvířecí“ milenku. Do hlavy se mi drala pořád jedna a ta samá - třicátá osmá a zároveň první a poslední. Laura.
Tehdy jsem dospěk k závěrečnému rozhodnutí, k vyvrcholení velkolepého plánu. Chystal jsem se do toho vrhnout ještě ten den. Bylo právě něco před osmou. Vzpoměl jsem si na svou zvířecí slečnu, jak teď asi pospíchá do práce s koblihou v ruce a uvědomil jsem si, že bych taky měl pomalu vstanout a nastartovat motor. Vždycky to chvilku trvalo, než se autobus po ránu rozkuckal.

4.Cesta zpátky
Posadila se na jeho veliké čalouněné posteli a rozhlídla se kolem. Tak tohle bude její místečko na dalších pár let dopředu. Kýčovité tapety se žlutomodrým proužkem, veliký cihlový krb a výhled do lesoparku. Natáhla se pro velikou sklenici vody na nočním stolku a vypila ji do dna . John ještě spal, celý zachumlaný v dece. Rozhlížela se dál po své budoucí ložnici. V rohu byla připravená dřevěná dětská postýlka. Jediná pěkná věc na tomhle cizím pokoji. Upřeně se do toho rohu zahleděla a zapřemýšlela se. Hladila si přitom veliké břicho - to jediné v jejím skoro nesmyslném životě, co jí po něm zbylo. To jediné, co jejímu životu dávalo onen smysl. Asi to tak už prostě chodí - ,,věci, které kdysi byly ve vzájemném kontaktu se i nadále ovlivňují i když přímé spojení už bylo porušeno.“ V obnovení spojení už ani nedoufala, ale ještě pořád se jí o něm noc co noc zdálo. Za své sny člověk nemůže. Neozval se jí už měsíce, neřekl jí ani slovo a vypustil jí z ničeho nic ze svého života. Nevěděla, kde se stala chyba. Nevěděla, co k ní celou tu dobu cítil, jestli vůbec někdy něco. Věděla jen jedno. Nic od něj už nechce a vlastně ani nečeká. Ani dítě by na tom nic nezměnilo. John se vedle zavrtěl, převalil a podřimoval dál. Koneckonců bylo teprve osm ráno a její nastávající si vzal pro dnešek dovolenou.
Chystali se dnes společně navštívit její rodinu v Barceloně. Byla pro ni připravená oslava. Znáte to, celá rodina se sejde a každý blahopřeje a má nějaký dáreček pro miminko, které má přijít na svět. Zkrátka další důvod pro družné španělské příbuzné, se sejít, zatlachat si a něco si společně vypít. Španělé jsou někdy družní až příliš. Její rodiče jsou schopni vytáhnout stůl přímo na ulici, když už se dovnitř všichni nemohou vlézt a celou noc zpívat a hodovat třeba před garážemi pod velkou pouliční lampou. Je jim jedno, že kolem jezdí auta a lidi v okolních domech nemůžou spát. Když sousedi vidí, že se slaví, klidně vylezou z bungalovů a přidají se. Děti pobíhají dlouho do noci, válí se po cestě a časem na ní taky usnou. Tak to chodí.
Kolem poledne vyrazili autem. Z Alicante je to pěkný kus cesty, pár dlouhých únavných hodin po dálnici. Do letadla nemohla vlézt už od třetího měsíce. Jen při tom pomyšlení na létání se jí zvedal žaludek. Co teprve sednout si do pilotní kabiny. Snad to po porodu přejde, chtěla by se co nejdříve vrátit do práce.
,,Miláčku, zapni si pás, prosím tě.“
,,Tlačí mi to na břicho, dělá se mi potom špatně.“
,,Klidně zvracej do pytlíku celou cestu, než aby se ti něco stalo, až prudce přibrzdím.“
,,Nech mě bejt, nevíš jaký to je.“
(Normálně nebyla takhle panovačná, poslední dobou měla jen neovladatelné výkyvy nálad. Uvědomovala si, jak hloupě se chová, občas vadila dokonce sama sobě, jako právě teď.)
,,Nevím, lásko, ale je to i moje dítě takže mám právo do toho mluvit! A teď si to zapni, ano.“
,,Proti tvému argumentu nemůžu nic namítat. Budu tě muset poslechnout, odvětila s úsměvem, jak nejvíc mile to šlo a připoutala se. Venku bylo skoro čtyřicet stupňů a slunce pálilo na černá kožená sedadla velikého Jeepu.

5.Není cesta zpátky
Odpoledne po práci jsem nezaparkoval svůj autobus na obvyklé místo, ale vydal se po dálnici kousek za Barcelonu k opuštěnému skalnatému pobřeží. Nabral jsem ssebou po cestě Antyho a ten zas nabral pár lahváčů. Když tak o tom přemýšlim, chodívali jsme tam na skály spolu rybařit už když jsem snad ještě ani chodit neuměl. Byl jako můj náhradní táta. Bral mě tam dokonce častěji, než svý vlastní děti. Třeba jen tak tajně. A svejm klukům nic neřekl. Do dneška nechápu, proč. Někdy s náma jela i moje mamá. Já chytal ryby a oni spolu klábosili a někdy taky blbli a někdy se na chvilku vytratili někam na procházku a já mezitim chytil rybu, ale neudržel jsem ji a než se ti dva vrátili, ryba mezitim uplavala.
Chystal jsem se dneska Antymu při západu slunce povědět tu skvělou novinu. Svůj velkolepej plán. Dlouho jsem nad tim přemýšlel, než jsem si to celý promyslel. Moje druhý hodinky ukazujou taky dny v týdnu a měsíce a roky. Nepočítám to, ale začal jsem střádat svý plány někdy loni, určitě byl rok 2007. Řek jsem si tehdy, že počkám až to všecko dokonale promyslim. To mamá mi říkala, abych si vždycky všechna životní rozhodnutí dopředu dobře promyslel. A tak se mi teď zdá, že skoro rok je dost dlouhá doba na rozmýšlení a taky se mi letos líbí ta osmička na konci. Myslim, že nadešel čas uskutečnit svůj plán. Navíc mě začíná znervózňovat ten pocit odpovědnosti, který k Lauře celou dobu cítím, který se ve mně bere nevim odkud, ale nemůžu se ho zbavit. Mám o ni strach a potřebuju být poblíž a vědět že je v pořádku, abych byl klidnej a šťastnej. Konečně už to vim. Takže: rozhodl jsem se za ní zajít a být s ní a vzít si jí a mít s ní nějaký děti. Chtěl jsem, aby to Anty věděl ze všech nejdřív. Byl jako můj nejlepší kámoš. Možná vlastně byl můj jediný kámoš.
Stavili jsme se cestou na benzínku, Anty natankoval a šel se vychcat a zaplatit. Po chvilce s ním vylezl ven nějaký chlápek, chechtali se na sebe a poplácávali se po rameni. Chvíli se vybavovali a potom oba zamířili k mému autobusu.
,,Chueve, dovol, abych ti představil svýho starýho kámoše Johna. Byl nějakou dobu pode mnou, když jsem ještě dělal pro armádu. Zaučoval jsem ho a vidíš co z něj vyrostlo, má dokonce vlastní firmu, Viď, Johne!“
,,Jo, jo. Ahoj Chueve, těší mě.“
,,Ahoj, jak se ti líbí můj autobus?“ Nenapadla mě, jako obvykle, žádná chytřejší otázka.
,,No, vypadá, že přežije i konec světa. He,he.“
,,Těchhle je v Barceloně ještě pořád spousta, ale chcou je postupně vystřídat za nový. Možná už během příštího roku.“
,,Ale chtěl bych si to zkusit někdy řídit.“ John zasněně přejel rukou palubní desku.
,,Tak pojď, pojď se projet po parkovišti.“
,,Ne, ne, nemůžu, kámo, támhle mě čeká žena.“ Ukázal na Lauru, která právě vycházela z toalety. ,,Jedem na rodinou oslavu a navíc, není jí moc dobře. Nechci se zdržovat.“
Laura byla celá bledá, rozhlížela se kolem, Jeep byl zamčený. Nervózně si jednou rukou hladila břicho a druhou odhazovala z čela dlouhé tmavé vlnité vlasy, které jí tančily ve větru.
,,Ach tohle je už čtvrtá zastávka na čůrání. Nechápu, jak to ty ženský dělaj. A co je těhotná, je to ještě horší. Promiňte, pánové, budu muset jít. Snad se ještě někdy uvidíme a budu mít tu možnost, vyzkoušet si tvůj historický stroj, než vám je vymění za lepší.“
,,A co svatba? Doufám, že dáš vědět, hochu.“ Pohrozil mu Anthony dobrácky ukazováčkem před očima.
,,Plánujem to asi až v zimě, až bude malý trochu větší, však víte. Pošleme ti pozvánku, Anthony, slibuju. Čaute chlapi.“ John vylezl z autobusu a pospíchal ke svému autu. Pohladil Lauru po vlasech a odemkl.
Vypadala úplně jinak, než tehdy odpoledne, když ode mě odcházela naposled. Byla teď ještě krásnější, než kdy jindy. Anthony Lauru, která právě nastupovala do zaparkovaného Jeepu, vůbec nepoznal. Byl až moc zabraný do vzpomínek na armádu a rozplýval se nad tím, jaká to je náhoda, potkat svýho starýho kolegu po tolika letech právě tady na záchodě benzínky třicet kiláků od Barcelony. Vyprávěl mi nějaký jejich společný historky z bývalé práce a chechtal se u toho, až se za břicho popadal.
Já jsem mlčel a vůbec jsem neposlouchal. Když jsem konečně popadl trochu dech, snažil jsem se dýchat hodně zhluboka. Zaléhalo mi v uších. Moje ruce byly jak přilepený k volantu, jel jsem pomalu a všchno kolem mě bylo v mlhovém oparu. Přejel jsem sjezd z dálnice k pláži a jel dál a dál. Anthony si ničeho nevšiml. Vykládal jen s občasným přerušením při pití piva. Bylo mu jedno, že ho nikdo neposlouchá. Jeli jsme dlouho a daleko. V hlavě jsem měl úplně vymeteno. Necítil jsem svoje tělo, nic jsem necítil a byl jsem za to rád. Věděl jsem, že kdyby moje smysly fungovaly úplně normálně, asi bych okamžitě umřel nesnesitelnou bolestí. Takhle mi to vlastně ani nepřišlo. Autobus jel dál a dál, i když slunce už dávno zapadlo. Normálně zapadá v tuhle jarní dobu kolem osmé večer. Nepodíval jsem se na hodinky, bylo mi jasné že osm už dávno bylo.

6.Laura
,,Johne?
,,Hm?“
,,A s kým si se tam bavil v tom autobuse?“
,,Ale, jeden známý. Jako kluk jsem pod ním rok nebo dva pracoval v armádě v kanceláři, víš. Takovej srandista, bezva dědouš, původem je myslim Portugalec, ale převeleli ho sem kdysi dávno, za občanský války tušim. Už tady zůstal.“
,,Aha.“
Venku byla skoro tma. Otočila hlavu od okna a podívala se Johnovi na hodinky, osm už bylo.
,,Johne?“
,,Hm?“
,,Je to ještě daleko?“
,,Ne, miláčku, už jsme skoro tam.“
,,Ach jo, konečně.“