Monolog starého psa

Zahlédl jsem ho ležet ve špíně ulice. Ležel. Byl mrtvý? Vypadal tak. Připadal mi tam tak zvláštní a jiný. Tak nehodící se do panorama města, že jsem ho nemohl jen tak přejít bez povšimnutí. Zastavil jsem se u něj. Žil. Otevřel oči a nezúčastněně se na mě podíval. V jeho očích jsem viděl bolest, smutek, ale i lásku a dobrotu.
Natolik mi učaroval, že jsem si k němu přisedl a věřte nebo ne, slyšel jsem ho, jak mi vypráví:
„ Narodil jsem se moc hodné mamince. Bylo nás 6. Nebyli jsme sice čistokrevní, ale za to moc krásní. Na své dětství vzpomínám moc rád. Žili jsme v moc hodné rodině. Prostě pohádka. Jenže přišel den, kdy jsme museli od maminky pryč. Mě si domů vzali dvě malé děti. Nebyli špatní, ale brzy jsem je omrzel. Byl jsem sám, nikdo se o mě nezajímal. A tak jsem jednoho dne utekl. Toulal jsem se po městě a hledal místa, kde by se dalo přespat a najíst. Až mě jednou našla malá holčička. Vzala mě domů ,okoupala a dala mi najíst. Ale její rodiče mě pak z domu vyhnali. A tak jsem se zas toulal. Vychrtlého a zuboženého mě jednoho dne našel starý pán. Ležel jsem před dveřmi jeho domu. A od té doby to byl i můj domov. Bydleli jsme spolu jen mi dva v malém bytečku, ale bylo nám i tak hezky. Pán se o mě stále hezky staral, chodil se mnou na procházky a hrál a povídal si se mnou i doma. Celých 10 let jsem se měl jako v bavlnce. Až přišel pro mne den nejsmutnější. Můj pán se jednoho rána už neprobral. Přišli jeho příbuzní a vzali si mě domů. Ale já jen sedával u dveří a čekal kdy můj pán přijde. Nejedl jsem, neměl jsem chuť. Až jednou jsem už nechtěl čekat a sám se vydal pána hledat. Marně však jsem bloudil ulicemi a očichával každý roh. Můj pán nikde. Jsem hladový, nemytý, lidé se mě štítí. Protloukám se světem bez cíle. Jsem už bez sil. A tak mi nezbývá než tady v tomhle prachu ulice zemřít…“
Ještě chvíli jsem tam tak nehnutě seděl a snad i chvíli uvažoval, jestli jsem si tohle celé vymyslel, nebo je to vážně pravda. Tak nebo tak. Ten pes potřeboval pomoc. Vzal jsem jej do náruče a odnesl domů. Snažil jsem se, aby se cítil dobře…aby měl dostatek jídla, pití, lásky…Nevím, snad se mi to podařilo. Ale už jen tak napůl, protože pes do týdne zemřel. Ale ještě než naposledy zavřel své upřímné oči, viděl jsem v nich úctu a vděk ke mně. Zahřálo mě to u srdce…a ještě víc mě hřál pocit, že se tam v tom psím nebi snad konečně setká se svým pánem…