Pozor na papriky

Ty papriky mě doslova zhypnotizovaly svou krásou. Vypadaly čerstvě a křehce, prostě tak jak je mám nejraději.
Když jsem si je donesla domu, poplácávala jsem sama sebe po rameni, jakej jsem frajer, že jsem je pořídila za tak skvělou cenu.
Nedošlo mi to, ani když jsem stála u koše, zbavovala první z nich semínek a začala nekontrolovatelně kýchat. Škrábalo mě až někde vzadu v krku.
Za chvíli mi ale bylo jasno.
Nevědomky jsem si otřela rty a nestačila se divit.
Pálily jako čert. Brrr…
Opatrně jsem první z těch zákeřných paprik očuchala a olízla…
Ouvej, ouvej, ouvej…
Deset minut to příšerný pálení odeznívalo.
A ty prsty… to byl pocit, jakej jsem ještě nezažila.
No nic, nemůžou přece takhle strašně pálit všechny, ne???
Hrdinně jsem po hodině odpočinku šla vyzkoušet další.
A protože jsem velmi chytrá, navlékla jsem si na ruku pro jistotu mikrotenový sáček a hurá do boje.
Uříznu špičku u jedné a olíznu. Pohoda. Udělám to samé u druhé a taky dobrý.
Sundám sáček a s úsměvem jednu z nich zbavuju semínek, umývám a zakusuju se do ní. Už se mi zbíhaly sliny.
Ňam, ňam, ňam.
Jenže ta báječná chuť té úžasné papričky, je vzápětí přeražena příšerným pálením.
Celá jsem se orosila a vyhrkly mi slzy. Zaskočeně žvýkám a nejsem schopná ten kousek vyplivnout. Achich ouvej…
Teď sedím zpocená na balkóně a přemýšlím, jak se jim pomstít.
Jenže jsem tak zdrblá, že nejsem žádné pomsty schopná.
Pálej mě i ruce a ani kočičku nemůžu pohladit. Mám strach, co by bylo, kdyby si pak čistila kožíšek a ten by byl kontaminován jako moje kůže, rty a vnitřek pusy.
Kočenka se na mne vyčítavě dívá, nedokážu jí vysvětlit, co se mi stalo a proč ji nehladím…
Jsem smutná.
Po několika hodinách střídavého drhnutí rukou a likvidace zákeřných paprik, vyndávám kontaktní čočky z očí, usínám a moje usínání provází slabounké pálení kůže na prstech.
Ráno se probouzím s dobrou náladou a zákeřným paprikám odpouštím. Jsem slunečná povaha a prsty už mě nepálej, tak co bych se rozčilovala, na včerejší příkoří jsem už vlastně skoro zapomněla.
Pohladím kočičku, má radost, natočím jí čerstvou vodu, sobě uvařím kávu a jdu si nasadit čočky.
Běžný ranní rituál.
Ovšem jen do chvíle, než nasadím pravou čočku, kterou vždycky začínám.
Takhle mě oko ještě nikdy nepálilo, strašně slzí a zčervenaly v něm všechny žilky. Nestačím utírat slzy a říkám si, že to tu chvíli vydržím, že to přeci nemůže pálit věčně a že se to přeci po pár minutách musí vyplavit.
Vydržela jsem asi dvě minuty.
Pak čočku horečně vyndávám a kapu si do oka kapky na zklidnění. Vyplácala jsem na to půlku lahvičky, než to přešlo. Smrkám jak o život a je mi do breku.
Čím jsem si to zasloužila?
Jak se zbavit pálení prstů a jak si nasadit čočky, aby nepřišly do styku s kůží na prstech?
Koupím si chirurgické rukavičky speciálně na ty čočky.
A časem to snad samo přestane pálit.
Možná až se mi přirozenou cestou vymění kůže.
A možná, až budu příště kupovat papriky, se raději budu ptát, jestli nejsou pálivé.