Má zlá noční můra

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Zvuk mého vlastního srdce mi zní v uších. Jeho zběsilé tempo doprovází můj zrychlený dech.
Točím se na místě.. a nevím kam jít. Tělo mě neposlouchá, jsem jen já, tlukot mého srdce a .. tma.
Černočerná tma. Strach mě pevně svírá ve své náručí. Jen nedovolit hysterii aby převládla nad chladnou hlavou. Hlavně klid.

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Najednou, ani nevím jak, sedím na zemí, v té hrozné tmě, a rukama si objímám kolena, s široce otevřenýma očima zírám to tmy. Mám strach, mám hrozný strach.
Slyším zapraskání žárovky. Zmateně se rozhlížím kolem, světlo žádné. Až nakonec kdesi v dáli, zabliká světlo. Teď už dokonce svítí. Jasné sluneční světlo kdesi v dáli. Hlavou mi víří myšlenky a já vím, že musím ke světlu, k mé jediné naději.

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Utíkám. Nohy se mi podlamují, ale já stále spěchám za světlem. Snad už dlouhé hodiny. Nemám představu o čase. Jsem jen já, tma a světlo kdesi v dáli... Nehýbe se. Běžím, ale cíl je stále na míle vzdálený. Přesto dál běžím. Je to cíl. Můj cíl. Musím tam!!
Zrychluji, slyším klapot mých bot. Rozléhá se to zdánlivě nekonečným prostorem a ozvěna mi to vrací, sekundu po sekundě.
Záblesk! Najednou stojím na rušné křižovatce, je slunečný den. Musím si zakrýt oči, abych neoslepla. I na přímém slunku nevidím nic víc, než jen tmu.

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Mé oči si pomalu přivykají.. rušná křižovatka. Rozhlížím se dokola a hledám jediný malinký záchytný bod. Nic.
Sedám si na lavičku a přemýšlím, co tu dělám, co tu sakra dělám? A pak poznávám to místo. Po levé ruce mám cukrárnu a před ní postává odhadem patnáctiletá holka. Ne! Není to odhad, v tu chvíli jí opravdu patnáct je. Jmenuje se Audrey. Je to sestra mého nejlepšího kamaráda. Ale ten už přece nežije..?

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Ale ne! Pozoruji ji, asi nemám co dělat. Najednou vidím, jak jí po tváři přeběhne úsměv a pomalu zvedá ruku a mává někomu na druhé straně silnice. Nechci se tam podívat! Nechci to vidět!
Nakonec odvracím zrak od Audrey a na druhé straně vidím kráčet Jimmyho. Jejího bratra. Mého nejlepšího kamaráda. Mého nejlepšího kamaráda, co zemřel právě na této křižovatce. Ale ne! To je ta noční můra. Už si vzpomínám. Ne, prosím, chci se vzbudit, chci se vzbudit!!!

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Zvedám tvář, kterou jsem v záchvatu paniky schovala do dlaní, po tvářích mi tečou slzy. A přese všechno se musím koukat. Musím se koukat na toho kluka, jak s rukama v kapsách stojí přímo naproti mě. Ano, já už také stojím. Jako ve snách přecházím přes silnici a odjímám toho kluka, ten se zatváří zmateně a rozhlíží se kolem. Vidím, jak přivírá svoje modrý oči proti sluníčku na naproti stojící semafor. Na chodníku už postávají další dva lidé. Cvakne zelená. Křičím jeho jméno, křičím tak nahlas jako nikdy, ale on mě neslyší, nemůže mě slyšet. Nejsem tam. Nebyla jsem tam.

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Klečím na kolenou a z úst mi vychází nelidský jekot. Nemůžu to zastavit. Po tvářích mi tečou slzy. Už je ve třetině přechodu, vesele se usmívá na svou sestru, co stojí u cukrárny.
Najednou někdo varovně zakřičí. Rozhlíží se a už to vidí. Ze zatáčky vyjíždí auto. Zelená fabie. Jeho oči se rozšiřují a jeho tvář nabývá překvapeného výrazu. Dva lidé, co kráčí po jeho boku uskakují s dráhy rozjetého auta. Nestihne to. On to nestihne. Už to ví. Otáčí hlavou na Audrey, která běží směrem k vozovce a křičí jeho jméno, všechno se zpomalilo. Jimmy se znovu otáčí tváří proti autu.

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Rána. Do náhlého ticha se ozve rána. Auto najednou brzdí, ale už je pozdě, řidič přední kapotou nabral tělo a to, po zastavení auta padá.. padá.. padá.. Tak pomalu..
Cítím jeho bolest, v každičkém nervu mého těla, cítím hroznou bolest v břiše.
Tělo dopadá na silnici. Před oči mi vyskakují hvězdičky, byla to hrozná rána a já to cítím.
Auto stojí, Jimmy leží na zemi a z posledních sil se schoulí do klubíčka, Audrey dobíhá ke svému bratrovi a hlas jí přeskakuje v hysterii.

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

Kolem se ozývá křik. Kráčím přes všechen ruch k tělu. Ještě žije, ztěžka dýchá a Audrey mu šeptá tichá slůvka.
Klekám si k němu, chytám ho za ruky i když on to nemůže cítit. Nejsem tam. Po tvářích mi tečou slzy zoufalství, po tisící vidím tuto situaci a nemohu udělat nic. Kéž bych tam tenkrát byla.
Promluvil, potichu a ztěžka ale promluvil
„Audrey? Mám Tě rád..“
„Já vím, já vím, neumírej, bráško..!“ tiše vzlyká
„Vyřiď všem, že je mám rád, ano?“ mluví čím dál pomaleji
„Vyřídím neboj, neboj!“ tiskne mu ruku a už ví, ví že zemře.
„A Sammí to řekni, jako první, napiš Sammí, mám ji rád, moc rád.“
„Řeknu“

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

A potom už nic neříkají, koukají si do oči a on mezitím umírá. Jeho stisk povoluje, hlava se otáčí na stranu.
Zemřel.
A já se vzdaluji od toho místa, před mýma očima se přehrává celý děj mé noční můry pozpátku, už jsem ve tmě, zavírám oči a otvírám je do tmy mého pokoje.
Je tu ticho. Jako pokaždé. Můj zrychlený dech a mokré tváře..
Znova ta noční můra.
„Jimmy..“ šeptám do tmy..

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

***
Tato noční můra mě už léta pronásleduje, od té doby, co mi Audrey na mé naléhání vyprávěla, co se tam vlastně tenkrát událo. Ničí mě to. V tom zlém snu jsem tam, jsem tam s ním a nemohu vůbec nic udělat.
Až dnes jsem se rozhodla, že napíšu, co v té noční můře vlastně je.
***

Vzpomínám na Tebe kamaráde. Nikdy nezapomenu. Chybíš mi.

Tvoje Sammí //Vaše *W*, přezdívek mám více, tu „Sammi“ mi dal on//