19.2.2008 - začátek

Sedím ve svém mírně neuklizeném pokoji a zoufale přemítám nad tématem své povídky. Žádné téma není dost dobré a žádné není tak výstižné, aby vystihlo moji momentální prázdnotu, která se pomalu mění v únavnou nudu. Kdysi bych nápady na dobrou povídku jenom hýřila a nevěděla, které téma vybrat dřív a sepsat. Nyní… nyní jen velmi těžce hledám ve své hlavě výstižná a neomšelá slova, abych byla schopná napsat „Ódu na svoji neschopnost“.
Jak jsem k tomu vlastně přišla? Byly opravdu časy, kdy moje fantazie pracovala na plné obrátky, dovedla jsem vymyslet tak dokonalé popisy věcí, o kterých jsem v životě neslyšela. Dokonce i můj styl měl nějakou uhlazenou formu. Automaticky sem nepoužívala stejná slova několikrát a psala jsem a psala… Psala jsem dokud mě nezačala bolet hlava. Teď mě hlava bolí z pomyšlení na to, že píšu.
Od jistého času jsem začala ztrácet zájem o vše. Zájem o knihy, přátele, formální zábavu… A začaly se u mě objevovat vcelku jiné zájmy – zájem o drogy, alkohol, hudbu (ovšem tento zájem u mě přetrvává věky, ovšem nyní to je hudba punková), sex a hlavně jednoho nejmenovaného kluka. Kdybych měla tuto změnu zájmů datovat, dostala bych se rok a tři čtvrtě zpátky. Tehdy jsem byla slušná dívka s neotřesitelnými ideály. Odsuzovala sem drogy, cigarety, pochybné existence. Nebylo nic víc než pravda a upřímnost, ale už tehdy se svět začal zbarvovat do šeda.
Tehdy mi můj neodbytný a hlavně skálopevně přesvědčený nacistický kamarád řekl, že se přidal ke hnutí skinheads. Pro moji nezasvěcenou duši to byl impuls dalšího rasistického počínání. Po čase a po častých debatách s ním mi ovšem došlo, že se už nebavím s oním starým mladým komunistou a následně s radikálním náckem, nýbrž s klukem, který bojuje za práva všech. Proč vlastně ti „černí“ špatní skinheads se začali měnit do šeda. Co bylo tak jasné se najednou rozplynulo a v mé pokřivené realitě se změnilo v rozmlžený obraz našeho světa. Čemu nyní věřit? Je to úsměvné, já vím. Stačilo si přečíst pár článku a dozvěděla bych se, že jedna část hnutí je čistě rasistická a druhé se rasismus příčí, ale to jsem se dostala příliš od tématu. Pořád jsem si kladla otázku, jak se ze zarytého komunisty a později z nácka – postrachu všech cikánů, může stát liberální antifašista a vegetarián? Nicméně tohle bylo jedno z mých prvních opravdových punkových setkání.
Z té doby si pamatuji jednu úsměvnou historku, teda spíše úsměvnou jenom pro mě a Káťu. Vybavila jsem si ji v okamžiku, když jsme s mojí kamarádkou šli z obědů a obě drželi v ruce polovykouřenou cigaretu. Stalo se to někdy ke konci školního roku. Na zastávce u našeho velectěného gymnaziálního ústavu stál mladý jinoch. Ve svojí ruce držel cigaretu a jejím dýmem „obšťastňoval“ mě a Káťu. Neušetřily jsme si pár nepříjemných antikuřáckých narážek na jeho osobu. A po takovém roce a půl obě stojíme a kouříme cigaretu. Navíc v naší kapse nás hřeje balíček zelené usušené trávy. Tenkrát jsme si nedovedli představit, že by se někdy naše rty dotkly odporného filtru cigaret a teď? Teď jsme tahaly jednu za druhou a kdysi štiplavý nikotinový dým se nám nořil hlouběji a hlouběji do našich plic. A tentokrát jsme z toho měli pravý požitek, ale to odbíhám hodně do budoucnosti.
Přišel opravdu konec roku a mě mělo čekat opravdu osudové setkání. Toho dne jsem netušila, že se mi změní život na hodně dlouho. Netušila jsem, že mě budou čekat nekonečně dlouhé probrečené noci a ještě delší depresivní dny. Ne, musím se opravit, ten den moje deprese skončily, skončily přesně na rok a půl. Poznala sem kluka, který mě až do dnešního dne děsí a zároveň fascinuje. Poslední dobou mám pocit, že se chci s ním rozejít, ale v tu chvíli kdybych to udělala, ztratila bych sama sebe. Vždyť on byl ten důvod, pro který sem rok a půl žila. Bez něj a bez nás by se život vrátil zpátky do průměrných kolejí a to já nechci.
Když se nad tím tak přemýšlím, už ho vlastně ani tolik nemiluju. Je to úplně jiný člověk, než kterého jsem před rokem a půl potkala. Tenkrát mu alespoň na něčem záleželo. Snažil se stát lepším a lepším, ale co teď? Jeho jediným zájmem je tráva a nějaká pořádná pařba. A miluje mě? Tak to opravdu netuším. Slova říkají, že ano, ale činy tvrdí naprostý opak. Právě teď už dvě hodiny čekám, až mi napíše. A já vím, že čekat budu ještě dlouho a když mi napíše, jako malá holka vyběhnu a poběžím mu vstříc. Copak on si neuvědomuje jak mi tím ubližuje? Jsem s ním dva měsíce a přijdou mi jako ty nejhorší dva měsíce v mém životě. Budoucnost pro mě ztratila veškerý svůj lesk, přítomnost pro mě ztratila veškeré své kouzlo jedinečnosti a minulost je stále jen šedým stínem, který mě děsí.
Já vím, chci toho moc. Tak moc, víc než si můžu přát. Protože chci, aby mě někdo miloval, stejně tak jak miluju já jeho. A proto tady teďkon sedím a lituji sama sebe. Dyť o co jde? Je mi šestnáct a tak nemůžu od života chtít přece tolik, ale život ode mě chce až moc.