JAK JSME KUPOVALI DOMEČEK . . .

Nadešel den D - 20.říjen 1997, prodali jsme chaloupku. Bratru za 600 tisíc. Pravda, odhad by byl zřejmě poněkud vyšší, ani nového majitele jsme neměli to potěšení poznat, ale máme na účtu 350 tisíc a jsme tudíž „bohatí“.
Důvodem k tomuto nerozvážnému činu byl ještě nerozvážnější záměr zakoupit „mírně“ zchátralý domek v místech dospívání mé matky. Od zastávky autobusu vypadá domeček téměř majestátně (střechu ovšem není vidět), avšak čím blíže, tím se prvotní dojem vytrácí. Po zjištění, že WC se nachází na dvoře a majitel ho před námi raději diplomaticky tají a dalším zjištění, že vana je usazená v koutě kuchyně, kde se netopí, se dostávám do časové smyčky svého dětství, kdy se mnou maminka chodila se svíčkou na dvůr na kadibudku. Ta byla zděná, s předsíňkou, ale ta naše má krásná, vyzrálá prkna a dokonce žádné nechybí.
Na vyklizení chaloupky v horách máme tři dny. Naštěstí jsou majitelé, teď již půlky naší budoucí haraburďárničky, vstřícní a vyklidili nám půdu, abychom měli kam dát věci z chaloupky. Jenže nalož pilku cirkulárku na hřbet a odhopkej do patra po starých, rozpadajících se schodech.
Po tvrzení majitelů, že „nahoře to máme pro vás již vyklizené …“, jsme optimisticky vyrazili na půdu měřit tapety do podkrovního pokojíčku.
Uprostřed pokoje trůní ohromná hromada lůžkovin, před pokojíkem nějaká ta almárka, několik obřích vietnamských tašek, asi tři metráky padesát let starého sena a na trámu na hřebíku visí stará německá helma, ale tu tady majitel bohužel asi nezapomene. V pokojíku jsme objevili i zásuvku s přívodem elektřiny taženým po komíně. Po dalším zvídavém pátrání zjišťujeme, že na druhé půlce půdy není podlaha, jen trámy, ale zato bytelné, červotočem téměř nedotčené. Neveselo, truchlivo – práce na zbytek dvacátého století. Však potřebuji zhubnout.
Odebírám se poněkud rozčarovaná na zahrádku. U dveří se mi o nohy otírá kočka Bára s ohnutým ouškem, bez špičky ocásku, s jemným prachovým kožíškem ve kterém hostí několik klíšťat. Kočka tzv. venkovní. Běhají tu ještě tři, ale do baráku nesmí. Barunka je moc milá a přítulná micinka. Za pohlazení přede jako kolovrátek.Mám oči jen pro vrnící, hubené klubíčko a tak ani nevnímám, že omítka pomalu opadává a na zahradu není dvacet let sáhnuto. Nekup to.
Jsme nevyléčitelní optimisté a fantastové. Vidíme naši chátrající pastoušku přes růžové brýle.
Po večerech si malujeme na milimetrový papír koupelnu, WC a kuchyň včetně pelíšku pro čubičku a stojánkem na noviny na WC pro maminku. Vidíme krásný, zelený trávníček kolem NAŠEHO domečku a sebe v parném létě pod slunečníkem na lehátku – Colu s čímsi, nožky na židličce na polštářku, čubičku vedle sebe, kočku na klíně a knížku v ruce. Píše se rok 2 001 – možná . . .
Do té doby budeme trávit parná léta v montérkách, ruce mozolnaté od cihel, kolečka, lopaty a rýče. Trávníček v nedohlednu, o nějaké té kedlubničce ani nemluvě. Ale bude to náš DOMOV. S kadibudkou na dvoře, vanou v kuchyni a německou helmou na půdě. A protože domov si nese každý ve svém srdci a duši, bude to jistě krásný domov. Protože nás stmelí dohromady, protože ho naplníme naší láskou, protože ho zkropíme naším potem i slzami bezmoci, když nepůjde vše tak, jak bychom si představovali a budou docházet finance a síly. Bude ale také naplněn naším smíchem. Protože když je nejhůř, můžeš se ještě smát. Ať brečíš nebo se směješ vyjde to nastejno, tak proč nezvolit to lepší a nesmát se do bolení břicha.
Takže – prosme Boha, Přírodu a vše a všechny v co a koho věříme, aby nám uchoval zdraví, lásku a vzájemný respekt. A až jednou budeme sedět na tom zeleném trávníčku před naší verandou, budeme si pročítat tyto téměř zoufalé řádky, budeme „za vodou“ , budeme se tomu všemu smát do ztráty dechu a budeme DOMA . . .

Píše se rok 2008 - Až jednou budeme . . .