Sedmnácté tetování

“Ahoj.” Pozdravím svého tatéra jen co mi otevře dveře do svého salónu.
“Čauves princezničko.” Odpoví mi a přidá k tomu úsměv.
“Promiň, že jdu pozdě. Celý město je zacpaný a když už jsem dojela až sem tak jsem nemohla zaparkovat.” Omlouvám se mu rovnou a jdu do místnosti velikosti mého pokoje u mámy, což znamená cca. 4x4 metry, okamžitě si dřepnu do pohodlného křesílka, hned vedle stolu, kde se válí různé propisky, papíry s kresbami a další různé věci. Mimo jiné i krabička těžkých Spart. Patrik-asi pětatřicetiletý špinavý blonďák- si sedne ke stolu, z krabičky vytáhne Spartu a strčí si ji mezi rty. Chvíli marně hledá zapalovač, až se nad ním slituju a z kapsy džínů vytáhnu svůj, připálím napřed sobě a pak i jemu.
“Tak co je novýho? Dlouho jsme se neviděli.” Usměje se zase a odhalí tím zuby zažloutlé od nikotinu a kávy.
“To ne no, možná půl roku? No novýho ani nic. Práci mám furt stejnou, chlapa taky, jo vlastně mám novýho pejska.” Usměju se při vzpomínce na čtyřměsíční štěňátko samojeda, které na mě čeká doma.
“Nekecej, jakýho? Doufám, že něco většího, než jsi měla když jsi bydlela u mámy.”
“To víš, takovýho prcka bych si já ani pořídit nemohla. Bych ho zašlápla. Teď mám samojeda.”
“Ahááááá, to je taková ta velká bílá koule?”
“Jo jo, to je přesně ono.” Zaculím se znovu. Asi bych měla vysvětlit, jakto, že Patrik Matonoha – Pardubický tatér ví jakého jsem měla psa a vůbec ví spoustu věcí o mé maličkosti. Totiž, k Páťovi chodím už o nějakých svých šestnácti let, kdy mi dělal mojí první kérku na lopatce. Od té chvíle uplynulo už dobrých pět let a já stále důvěřuji jednomu a tomu samému člověku. Abych pravdu řekla, ani bych k nikomu jinému nešla. Nejde o to jestli jsou jiní stejně dobří, horší, nebo lepší. U mě hraje roli i to, že s Patrikem se skvěle povídá. Přijdu, posedíme si, dáme si kafe a cigáro, probereme co je novýho a k tetování se většinou dostaneme až tak po hodině.
Ve svých jednadvaceti letech zdobí moje tělo celkem šestnáct tetování. Nikdo by to asi neřekl, ale skutečně je to tak. Kromě mojí první kérky na lopatce mám na těle jestě táhlé tetování, které mi vede od nártu pravé nohy, přes lýtko, po stehně, dál po boku, v podpaží, po ruce až k malíčku pravé ruky. A právě v tom je ten vtip. Není to jedno obrovské tetování, ale třináct menších. Respektive jsem u Páti byla třináctkrát než to bylo hotové. Třináctka je mé šťastné číslo a už jenom proto jsem si po těle rozvrhovala části tak, aby to bylo natřináctkrát:). Jako další ozdůbku na svém těle mám otisk packy mého psa, ještě když jsem bydlela u mámy, byla to úžasná fenka. Jmenovala se Nyx. Jméno jsem jí vybrala někdy ve dvanácti letech, když jsem jí dostala. V tu dobu jsem byla totálně hyn do řecký mytologie a Nyx je bohyně noci. To jen tak pro vysvětlení. No a zatím poslední z mé sbírky je můj potkan vytetovaný na rameni. Čumák má spojený se špičkou mého tetování na lopatce a jakoby leze po mé paži nahoru. Musím říct, že na tohle tetování jsem pyšná a právem. Protože jsem si ho skoro celé nakreslila sama. Patrik mi ho jen pak trošku pomáhal stínovat. Jsem totiž tak trochu malířka amatér. Pracuju v redakci Pardubického časopisu pro mládež, mám na starosti různé reportáže z koncertů, festivalů a tak. Výhodou v tom je, že nemusím nic platit. Jezdím po různých akcích a úplně zadarmo. Vzhledem k tomu, že k rockové hudbě mám velice blízko, tak je to paráda:). Ale musím říct, že když jsem vloni v léte musela dělat reportáž o Hip Hop kempu, bylo to pro mě utrpení. Ať si každý poslouchá co chce, ale mě se ta hudba opravdu nelíbí a být tři dny na festivalu a poslouchat pořád do kola “lehni na zem ty malá děvko” to je na mojí psychiku příliž. Ještě, že týden na to mě vyslali na Mighty Sounds, kousek od jihočeského městečka Tábor. To je punk ska fest a tam se mi fakt líbilo:). Ska mám taky moc ráda, takže to pro moje uši byla vyložene lahoda.
Ale pokračujme:).
“Takže co to bude tentokrát?” Otáže se Patrik s úsměvem. Ví, že to bude něco složitého a to on rád.
“Písmeno S.” Zazubím se.
“Cože?” Otáže se, asi se mu něco nezdá.
“No písmeno S. Takový to staročeský nebo jaký. Na krk.”
“Aha, dobře a máš to někde nakreslený, nebo to necháš celý na mě?”
“Blázníš? Na tobě to nechat celý? Ani nápad.” Dám se do smíchu a mezitím vytáhnu z tašky poskládaný papír s písmenkem S a různými čárami jak to v tom starém písmu bývá. Nejsem žádná perfektní typografička, ale snažila jsem se.
“Dobře. Tak to by šlo. Kam přesně na krk to chceš?” Otočím se k němu zády a ukážu mu přesné místo pod vlasy.
“Tak nějak abych to měla těsně nad záda.”
“Dobře, tak já jdu malovat.” Sednu si k němu zády a nechám ho pracovat, mezitím se stále ještě bavíme o práci, o rodinách a tak dále. Z Patrika vypadne, že jeho manželka je těhotná. Musím říct, že to je docela gól. Když už má asi čtrnáctiletého syna a teď najednou další dítě. No...proti gustu... Já mu na oplátku povím historku, kterak se mi povedlo mojí drahou máť přistihnout in flagranti s jejím přítelem... (Neměla mi nechávat klíče od bytu a říkat mi, že tam můžu přijít kdykoliv.)
Po asi půl hodince je to nakreslené. Pomocí druhého zrcadla to jakž takž okouknu v zrcadle a jdeme tetovat. Asi bych mohla říct proč zrovna S, že jo. Jak jsem říkala na začátku. Mám nového pejska a ten se jmenuje Siddharta. Když mám památku na Nyx i na Bastiena (potkan), tak musím mít památku i na Sida. Sednu si zpátky do křesílka a na klín si položím knížku. Musím říct, že po pěti letech zkušeností s tetováním už vím, že se to vyplatí. Sedět totiž hodinu bez hnutí a čučet do blba je značně nudné. Sice bych se neměla hýbat, ale otočení stránky není nijak na škodu.
Při prvním vpichu jehly ve mě ne nepříjemně zacuká. Samozřejmě to bolí a musím uznat, že to bolí jako čert. Zrovna krk je jedno z hodně bolestivých míst. (I když, pokud si vzpomenu na nárt, nebo když mi Pat tetoval stranu kolene, podpaží, loket a malíček...neni to tak hrozný.) Ale já si tu bolest víceméně užívám. Nemyslete si, že jsem nějaký masochista, to vůbec, ale prostě je to takový jedinečný a nepopsatelný pocit, že jakmile ho zažijete jednou chcete to cítit znova a znova. Většinou když odcházím ze salonu, říkám si “Hedviko, tohle byla poslední kérka, další už nebude.” Jenomže už večer přemýšlím nad tím, co si nechám příště.
Nicméně po hodině a půl vytrvalé bolesti, mi Patrik oznámí, že je hotovo. Já se šťastně zvednu, prohlížím si chvíli dílko v zrcadle a pomačkávám ubrouskem aby veškerý sajrajt jako zbytečky barvy co se nevpily do kůže a krevní plazma vyšly pryč. Patovi dám za malůvku na těle sedm set, rozloučíme se klasickým “Tak čus, někdy příště.” a já vyjdu z jeho salónu do jednoho z posledních slunečných říjnových dní. Stále s mírnou bolestí krku zamířím k modré Felicii, odemknu, sednu za volant a usměju se na sebe do zrcátka. Sedmnácté tetování mám za sebou...ale hlavně a to je pro mě nejdůležitější, mám celoživotní památku na svého psa.