Složenkový příběh

Vyšel jsem před dům a oslnilo mě polední slunce. Možná proto jsem zavadil patou o poslední schod a nebýt listonošky, která právě mířila ke dveřím, určitě bych upadl. A snad i proto, že jsem od včerejška nebo spíš od dnešního časného rána ještě úplně nevystřízlivěl. Její prsa byla měkká a celá příjemně voněla, ale jen na okamžik, než mě v úleku odstrčila. Přitom ale musela pustit vozík, ve kterém doručuje korespondenci, ten se převrhl dozadu a na špinavý chodník se rozsypaly desítky dopisů, pohledů, letáků a složenek různých tvarů, barev a velikostí.
„ Co děláte, chlape, proboha?“ Vyjekla.
„Promiňte, moc se omlouvám, já… zakopl jsem.“ Odpověděl jsem po pravdě.
„To se mi snad zdá, koukejte co jste provedl!“ Ukázala na hromádku papíru, která v kontrastu se špinavým, šedým chodníkem vypadala skoro komicky.
„Opravdu jsem to neudělal schválně, sesbírám je.“ Navrhl jsem.
„Radši vypadněte.“
Mlčky jsem se sehnul k zemi.
„Dobře, tak mi je podávejte, ať si je můžu znova roztřídit.“
Podal jsem jí první štůsek dopisů a teprve teď jsem si všiml, že je to mladá blondýnka, velmi hezká ve tváři.
„Prosím. Promiňte, ale vás jsem tu ještě neviděl, jste tady asi nová, že?“ Zeptal jsem se opatrně.
„Víte co, sesbírejte mi tu poštu a běžte si po vašem,“ odpálila mě nekompromisně.
Než jsem stačil nějak reagovat, závan větru zvedl do vzduchu několik složenek a ty se rozlétly nad cestou podél bloku. Rozeběhl jsem se za nimi a první dvě jsem chytil za malou chvilku, když se snesly zpátky na chodník. Poslední se po asfaltu doklouzala až ke kaluži, která její neplánovanou pouť konečně ukončila.
Tak to je paráda, ta mě asi zabije
Vylovil jsem ji z kaluže. Petr Kopecký. Paráda, něco mě napadlo.
„A s tímhle jako hodláte dělat co?“ Zeptala se útočně, a zároveň i zděšeně, když viděla papír rozmočený tak, že přesně kopíroval obrys mé ruky.
„Mmm, něco už vymy…“ Nedořekl jsem.
„To je normální, že si tady házíte s poštou?“ Zaskřehotala jakási stařena, která vylezla z vedlejšího vchodu. „ Vnučka mi před čtrnácti dny posílala pohled z Řecka a dodnes mi nedošel, tak teď už alespoň vím proč,“ krákala jak vrána v posledním tažení, „půjdu si na vás stěžovat,“ pokračovala.
„To byla nešťastná náhoda, takové věci se občas stanou,“ hájila se listonoška.
„Alespoň nelžete, viděla jsem vás z patra, jak tady laškujete“ Nemilosrdně a nepravdivě jí kontrovala baba.
„Víte co paní, vemte si svojí tašku a spěchejte do Lidla, kam máte beztak namířeno, protože kolem jedný, už tam bejvá dost lidí. Ale co, to vám nevadí, že? Když tak si půjdete stěžovat na pokladní, že pomalu markujou a proto jsou tak dlouhý fronty“ Vložil jsem se do hovoru. Rozpálila mě doběla.
„Co si to dovolujš? Trochu úcty ty pacholku,“ řekla tónem jako by nevěřila vlastním uším a vydala se na ústup.
„Jen běžte,“ sáhl jsem do zbývající hromádky pro leták obchodního řetězce. „Mají tam mlíko za devět devadesát, tak ať se na vás ještě dostane,“ skončil jsem.
„To snad není pravda, bože, bože kam to dneska všechno míří,“ zaslechl jsem vzdalující se hlas důchodkyně.
„Takže vám děkuju, teď jste tomu fakt nasadil korunu,“ rozkřikla se na mě ta mladá dáma v modré blůze.
„Já už jsem takovej, nesnáším prostě, když se někdo montuje do věcí, do kterejch mu zhola nic není,“ podal jsem jí poslední dopisy a napřímil se.
„A co ta složenka?“ zeptala se znovu. „Můžu snad tohle rozmočený, hledala vhodný a zřejmě taky slušný výraz, „něco, hodit někomu do schránky?“
„Ano, proč ne?“ Odpověděl jsem pohotově. „Nebo možná bude nejlepší, když mu to předáte osobně. Tady koukám, že je to pro pana Kopeckého, znám ho. Je to příjemný člověk, určitě pochopí, když mu řeknete, co se přihodilo. A víte co, já půjdu s vámi a vysvětlím mu to.“
„Ne, vyřídím si to sama,“ odmítla.
„Jak chcete, ale tu složenku si přesto musím nechat,“ řekl jsem naoko ledabyle.
„Tak to nepřipadá v úvahu, dejte mi jí a běžte pryč, už toho mám tak akorát.“
„Totiž, ona ta složenka je pro mě,“ odpověděl jsem s lehkým úsměvem.
„Co? Vy jste pan Kopecký?“ Oči se jí rozšířili z radosti nad rozuzlením patové situace.
„Ano, těší mě“ Původně jsem napřáhnout paži k pozdravu, ale neudělal jsem to, bylo příliš riskantní, že odmítne.
„Aha, no tak alespoň, že tak… takže já jdu, stejně už mám veliké zpoždění.“
„Je mi to líto, ještě jednou se omlouvám, snad bych to mohl nějak…,“ zkoušel jsem udržet konverzaci.
„Nashledanou,“ nenechala mě doříct a stoupala po schodech vzhůru ke dveřím.
„Jo, dodala ještě, sice mě za to možná vyhodí z práce, ještě jsem ve zkušební době, ale tý nepříjemný starý dámě jste to řekl opravdu stylově,“ mrkla na mě.
„Nashle,“ usmál jsem se a přitom koukal na krásnou postavu i zadeček, který se na každém schodu lehce zavlnil. Spíše jen tak ducnul. Měla přitažlivou postavu, kterou ještě umocňoval pošťácký kostýmek.
Otočil jsem se a šel si po svých, protože jsem tušil, že se ohlédla, jakmile ucítila můj pohled na svém těle.
*
Večer jsem se stavil u Péti Kopeckýho a podal jsem mu složenku zvlněnou jak list sušeného tabáku. Na chodbě jsme vykouřili cigaretu a já mu vylíčil osud jeho složenky.
„Ta už si toho užila tolik, že si ani nezaslouží bejt zaplacená,“ smál se Petr. „Ale chytře jsi to vymyslel,“ pochválil mě, než jsme se rozloučili.
*
79. gong měnících se údajů na světelné tabuli mě probral z letargie způsobené dvacetiminutovým čekáním.
Konečně, vyskočil jsem ze sedačky.
To snad není možný! Za čtvrtou přepážkou, ke které jsem právě mířil, seděla ona.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem, „mám tady doporučený dopis.“
„To jste vy? Dobrý den, tak občanský průkaz a oznámení, prosím,“ vychrlila profesionálním úřednickým tónem.
Uvědomil jsem si, jaký se teď stane průšvih. Zjistí, že jsem jí lhal. Pomalu a nerad jsem jí podal, oč žádala. Koukla se na doklad a já radši stočil hlavu jinam, protože jsem nechtěl vidět, jak se bude tvářit, až mě odhalí.
„Haló,“ probudila mě z hrané nepozornosti,“ vydržte chvilku, hned vám to přinesu.
Cože?? Ona to nezjistila! Nepamatuje si to.
„Tak tady to máte a jeden podpis prosím,“ podala mi obálku.
„Jistě… Pardon, ale jak to, že jste tady za přepážkou, myslel jsem, že vy poštu doručujete.“
„Ani se neptejte. Doručovala. Teď jsem tady, aby mě měli na očích. Někdo si stěžoval,“ řekla neurčitě, i když jsme oba věděli, kdo to byl.
„Takže je to vlastně kvůli mně…,“ řekl jsem provinile a sklopil oči.
„Nejenom kvůli tomu, udělala jsem další kopanec minulý týden.“
„Ale přesto,“ chopil jsem se příležitosti, „kdybyste mi mohla odpustit, já… já bych se vám chtěl nějak revanšovat, vím že… že tak vám tu práci nevrátím, ale přesto já… mohu vás pozvat na večeři? Třeba dnes nebo zítra nebo jindy kdybyste měla čas…?“ Podíval jsem se na ní tázavě a plný očekávání.
„Nevím, řekla rozpačitě, to asi nepůjde. Já, dnes…,“ nedořekla, „ne, nejde to, nezlobte se.“
„Ne, ne, nic se neděje, pošta mi chodí často, třeba se ještě uvidíme a snad si to rozmyslíte,“ vynutil jsem úsměv, aby nebylo poznat, že jsem z její odpovědi zklamaný. Nerad prohrávám.
„Snad…,“ řekla neurčitě a stiskem tlačítka vyvolala dalšího v pořadí.
*
Kdo otravuje ve tři čtvrtě na osm? Přemýšlel jsem, když se rozdrnčel domovní zvonek. Neochotně jsem vstal z gauče a po schodech sešel do předsíně. Kukátkem ve dveřích jsem uviděl Petra.
„Ahoj, copak tě tíží, vždyť přece víš, že mi jdou zprávy?“
„Ale jo, ale tohle tě bude zajímat,“ povídá tajemně.
„Tak říkej,“ vyzval jsem ho nedočkavě.
„No, před chvílí tady byla nějaká žabička, no jako fakt dobrej kousek, vystrojená byla jak ty rosničky v televizi a voňavá a kdybys viděl ten kukuč, když jsem otevřel,“ vyprávěl zasněně.
„Aha, že by nějaká tvoje tajná nápadnice? Co na to tvoje choť?“ Zeptal jsem se pobaveně.
„Ani mi nemluv, až ti to dopovim,“ naklonil se ke mně, „tak půjdeš se mnou jako svědek.“
„Ale co, co aby ti věřila?“ Nechápal jsem.
Totiž, dveře byla otevřít Magda a ta princeznička byla dost překvapená, tak jenom vykoktala, že chtěla mluvit s panem Kopeckým. No a tak mě stará zavolala, ale já tu holku v životě neviděl! Jenomže fór byl v tom, že vona když mě uviděla, tak se tvářila úplně stejně jak já. Zmateně jako. Bylo to pro ní asi takový trapný, mě jí bylo skoro líto. Tak se omluvila a odešla. No a Magda, se teď může zbláznit. Mě totiž napadlo, jestli by to nemohlo nějak souviset, s tou tvojí složenkovou příhodou.
„Do prdele,“ zaklel jsem, „já jsem takovej blb.“ Tak pojď, vysvětlím to Magdě, ať máš kde spát.“