Jeden den života

Pohled zpoza okna naznačuje nový úsvit, kulatá žhnoucí koule vycházející nad obzorem nad řadou domů, malých, velkých, štíhlých, i tlustých. Nad desítkami oken, pozvolna ožívajícími neutuchajícím hemžením.
Naproti je vidět pána připravujícího snídani, manželce, milence, či snad dětem do školy. V zápětí upoutává další osud, paní věšící prádlo, s úsměvem na rtech. Dobré ráno, nebo konečně po bezesných nocích klidná noc. A teď se plná energie probouzí a vidí krásu tohoto čarovného východu slunce? Pohled letí v dál, patra nahoru, oči krouží a hledají východisko v téhle době betonu a železa. Východisko, bouřlivé vyrušení z propadliště dějin.
Malé okénko, zaplivaný světlík, pán s pochmurným obličejem, čas si s ním hraje a na čele jsou vidět snad staleté vrásky. Z úst stoupá bílý obláček dýmu! Každé ráno každičký den je tu s jeho věrnou přítelkyní cigaretou. Na co asi myslí, na co může myslet člověk kterému zemře jeho blízký, jeho syn, krev jeho krve. Ponurá naděje blížící se budoucnosti.
Na co myslí, jaké myšlenky zaplavují jeho mozek, jaké vzruchy produkují jeho synapse. Vídá i on rozjařený východ slunce, dotýkají se jeho duše ty zlatavé paprsky světla, které nad obzorem stoupají jako obláček bílého kouře?
Temnota, s každou vteřinou, minutou. Hodina plyne pomaleji než staletí, uzavřen v myšlenkách, které jen on sám vidí jako hlas naděje. A obláček stoupá dál, pomalu se rozplyne v tom zlatavém rozpuku paprsků, které nové naděje vlévají do žil.
Lidé vybíhají z východů, západů, severů, jihů. Ulice se jimi hemží jak přerostlé mraveniště, není čas se otáčet, zastavovat a přemýšlet nad trýznícími dogmaty uspěchané doby. Opřen v potemnělém světlíku, uzavřen a opuštěn, dále se stoupajícími obláčky. Ponechán klidnému rozjímání o tom, co je či není realitou, monotónních dní. Jen pohyb ruky poukazuje, že čas nestojí, plyne dál. Jak vodopád padá do propasti, blíže k Zemi.
Chvátáme sem, tam, tam sem, nestačíme vstřebávat okolnosti, které všude okolo nás plují, my nechceme zastavit! Poslouchat zvuk harmonik, flétny, houslí, divotvorného klavíru. Nechceme slyšet písně života. Jsme lavina řítící se údolím, pohřbívající vše krásné, lidské, omámeni rychlostí a davem. Jsme pouhými loutkami na velké scéně? Jsme tichými společníky smějícího se času?
K Zemi padá nedopalek, na záda se pokládá hlava s očima, ve kterých je vidět smrt, stesk a otázka: „Proč?“ Jedno pohlazení po dlouhých havraních vlasech, jeden polibek a okno se zavírá. Otázka za otázkou, pád za pádem, a hurá znova na nohy! „Seber se, no tak vstávej, vždyť zítra bude lepší den, třeba slunce nevyjde, třeba se něco změní!“
Nezmění se….
Živote, zastav se v jediné vteřině!