Pravda

„Pravda a nic než pravda, k tomu mi dopomáhej Bůh!“ Asi nejznámější věta, kterou snad každičký tvor zná. Pravda, slovo, které na nás útočí z televizí, z úst milovaných, plakátů, písní, rodičů, kamarádů. Slovo díky kterému je svět poučen o věcech. Slovo které dělá velké kroky kupředu. Jak moc potřebné, to slovo pravda opravdu ale je?
Jak by jste chtěli jezdit autem, když by ten velký bloumavý vynálezce nenašel pravdu o pohybu, o motoru, o výkonu. Nebo si myslíte že lež, ta druhá protiváha slova pravda by Vás dovezla z Prahy do Singapuru a zpět? Myslíte si že když Vám hodný pán v bílém plášti sděluje novinku: „Jste zcela zdravá!“ Myslíte že je to pravda, i když se cítíte bídně, na umření, celá se potíte a sotva popadáte dechu. A on jen na Vás koukne, prostě nic jiného, než že si Vás změří tím svým pohledem skrze tlustá sklíčka dioptrických brýlí a pak řekne tu odvážnou lež. Myslíte si že v tuhle chvíli je lepší hlásat pravdu či ohýbat dogmaty?
Za svojí cestu, za svůj den po dni co přicházeli a odcházeli jako mihotavé hvězdy na nebi, jsem mnohokrát pohřbíval pravdu, a mnohokrát okrádal lež o to co je její podstatou. Tak mnohokrát jsem se styděl za ty dvě sestry ať stály na té či oné straně.
Až někdo mně moc blízký, mně pravil větu, kterou často v téhle době nepravd a betonových monumentů slýchám. Ta věta je zvláštní, je o pravdě, je o tom, že lidé chtějí říkat pravdu, chtějí hlásat pravdu! Surovou, neopracovanou pravdu, chtějí říkat, křičet vše bez poklonků, jen proto aby se jejich duše cítila bílá, čistá. Chtějí říkat pravdu jen kvůli odpuštění, jen kvůli tomu že neunesou to břímě, které pak nesou se vší tou lží, jak olověným závažím.
Čím víc o pravdě přemýšlím, tím víc se mně zdá k smíchu, je to jako pláč, když jste pohlédli na destrukci své duše rozumem, oči pláčí zármutkem nad těmi troskami, přičemž ústa, ty dvě linie, se ohýbají tak, že se vlastně nedokážete v tom smíchu zastavit. Pláčete a smějete se šíleným smíchem i zármutkem. V tom je pravda a lež, je jak černá a bílá, obě dvě jsou vždy černé a obě dvě jsou vždy bílé, záleží jen na tom, kdo se dívá, odkud, z jaké strany břehu.
Říkejte si, myslete si, že absolutní pravda je správná cesta a já budu Vaším Odpůrcem, řekněte, že absolutní pravda je osvobozující a já Vám řeknu že ona je vrahem, katem, viníkem. Pousměji se, možná Vám pohlédnu do očí a s vervou tisíců kopí se Vás zeptám: „Myslíš, že máš pravdu?“ Nejsem jiný, a nikdy nebudu mít absolutní pravdu, děkuji Vám, nechci. Již dávno jsem pochopil, že absolutní pravda není cesta, protože absolutní pravda je čiré zlo, svět bezcitných strojů, démonů.
Co je pravda a co lež záleží pouze na jediném, na nás, na našem rozumu a na našem srdci. V nás je hranice, kam může ta drtivá a ostrá pravda zajít a jak moc může otupit, zjemnit její ostří lež, abychom se tolik nepořezali, nepořezali ty, co milujeme!