Když se jede na chatu

To ráno u nás doma panoval dost velký zmatek. Matka neustále opakovala, že musíme z bytu vyjít včas, abychom stihli autobus, který nás zaveze k metru a to pak na vlak. To hlavně platilo pro otce, který neustále pobíhal po místnostech v pyžamu a balil si na poslední chvíli věci do batohu. Sestra jako tradičně okupovala koupelnu a otec na ní každou chvíli zuřivě bušil a matka na ní křičela z kuchyně, že kvůli ní nestihneme včas vyjít.
Když konečně vyšla naštvaná z koupelny, tak oběma vynadala, že jí nedopřejí pár minut v koupelně. Do ní skoro střemhlav vběhl otec a byl to pro změnu on, kdo na delší dobu obsadil koupelnu. A tak zanedlouho na něho bušila naštvaná máti, aby sebou hodil, protože za půl hodiny musíme vyjít. Následující půl hodina se dá přirovnat ke stupňující se cestovní horečce. V předsíni jsme všichni zakopávali o zavazadla, otec si do toho čistil zuby a snažil se v předsíni převléknout, což matku přivádělo k zuřivosti.
Náš odchod z bytu byl jako tradičně dost hlučný a kde kdo z domu věděl, že někam odjíždíme. Sestra na poslední chvíli zjistila, že něco zapomněla, a tak se z chodby rozeběhla přes předsíň do bytu. V ní narazila na nadávajícího otce, jenž klečel před skříněmi a zuřivě hledal vhodný oblek. Matka začala hypnotizovat hodiny, načež se nám podařilo konečně opustit byt, i když otec jako skoro pokaždé nás dohnal až na autobusové zastávce.
První starostí otce však bylo koupit si ve stánku noviny, a tak si to namířil k němu, zatímco ho matka upozorňovala, že každou chvíli přijede autobus. A ten skutečně vzápětí přijel, přičemž se lidem v něm i na ulici naskytl pohled na kompletně zelenou postavu, jak zuřivě sprintuje od stánku přes ulici k zastávce.
Asi nám bylo souzeno, že ani jízda nebude klidná. Za nějaký čas nám totiž neunikla ta skutečnost, že autobus jede jinudy, než by měl. Matka hned na to upozornila otce, který byl zcela zabraný do čtení novin a věci kolem nevnímal. To už se ozvali i další cestující a vzápětí řidič nahlas prohlásil, že tuhle trasu jede poprvé. V ten moment nastalo v autobuse pozdvižení, protože všem hned došlo, že řidič zcela sjel z trasy. Nacházeli jsme se na neširoké asfaltové cestě, a jelikož to byl kloubový autobus, tak nepřicházelo v úvahu, aby se řidič pokusil o otočení. A tak jemu nezbylo nic jiného, než jet pořád rovně.
Netrvalo to dlouho a dojeli jsme před závoru, za kterou se nacházel tovární komplex. Muži ve vrátnici vytřeštili oči, když spatřili linkový autobus a hned vyběhli. Vzápětí nastala velká diskuze mezi nimi, cestujícími a řidičem. Matka pořád opakovala, že nestihneme vlak, zatímco otec se snažil být vtipný, ale po přísném pohledu matky raději zmlknul.
Zanedlouho se autobus opět rozjel a to přímo směrem do tovární haly, co byla pár desítek metrů za vjezdem. Halu vrátní otevřeli a my jsme jí projeli. A záhy na nás užasle hleděli zaměstnanci továrny, jelikož asi ještě nikdy žádný autobus jejich pracovištěm neprojížděl. Za chvíli jsme dojeli nakonec haly, jenž byla také otevřena. Zanedlouho se před autobusem objevila další vrátnice, za níž se nacházela silnice, po niž vedla trasa naší autobusové linky. Až na konečnou řidiče cestující navigovali a žádné další sjetí z trasy nenastalo. Pro nás však nastal úprk do metra a za čas jsme něco podobného předváděli u nádraží. Vlak se nám naštěstí podařilo stihnout a o zážitek bohatší jsme zdárně odjeli na chatu.