Merylin, Viera a konec

Lásko, dneska se střetnou dvě postavy a to obě víceméně smyšlené, ale zároveň i skutečné. Co na nich není skutečného, tak je na nich lepšího. Jejich život je životem mým, ale i druhých lidí, které potkávám. Nejsem v tom sám. V ruku v ruce se svým životem a se svým osudem procházím skrz tento svět a bráním se věcem, kterým nerozumím, ale rozumět bych jim měl. Víte, Vy všichni, kdo toto čtete, že zde(myslím na tomto světě) existuje něco většího než je člověk. Něco co nás všechny něčím předčí. Nevím jak to pojmenovat a vlastně myslím si to možná jen já, takže to pravda nebude. Zkuste se nad tím zamyslet a k čemu dojdete? Snad je to všechno jen sen a nebo skutečnost, která nás převtěluje do duší, které jsou občas černé a někdy bílé? Čím to všechno je…

Už jsem došel dál než jsem mohl. Své tělo jsem nechal několik set metrů za sebou. Vláčím se jen myšlenkami, pochoduji pochod bez tvé lásky. Za mými zády už ani nehoří město, které jsme společně zapálily abychom zničily ten proklatý most.
Myslím, že ty jsi se vrátila. Ty jsi to dokázala, postavila jsi opět most a přešla jsi na druhou stranu, protože tam je lépe. A tam je pro tebe dobře, tam na nebe někdo čeká. Vím to, ač to nejsem já, tak vím, že tam někdo na tebe čeká. Na tvoji duši a tvé krásné tělo musí vždy někdo čekat.
Mezitím co jsi stavěla most, já šel dál. V té strašlivé zimě, pomalu jsem se krok za krokem od tebe vzdaloval a pak to najednou všechno přešlo a v mysli se mi objevila tma. Nic. Jen temnota, která obestřela celou moji mysl.
Upadl jsem do sněhu, vyčerpaný až na samý pokraj smrti. Vše mi bylo jedno. Vždyť jenom umřu, nic jiného se přece nemůže stát. Umrznu, zavřu oči a už se neprobudím. Bude se mi zdát o naší lásce a o krásném teplém domově, který jsme mohli mít. Jen ujít společně ještě několik set metrů. Stačil tak malý kousek v porovnání s tím co jsme ušli do teďka.
A pak, když jsem se občas probouzel a opět upadal do temnoty se mi zjevila dávná vzpomínka.
Jméno té vzpomínky je Viera. Její tělo, její krása se ti mohla rovnat. Nevím, kde její život konec má. Ale vím, že mě neopustila až do samotné smrti.
Naposledy jsem si ji vybavil. Narezlé vlasy, zelené tak pronikavé oči, a těch pár dotyků, které dávají více než tisíce slov.
Viera, to se nedá jinak popsat. Stačí to jméno a jsem spokojen. Hned mám lepší náladu a svět okolo se mi zdá lepší.
Má Viera, kterou jsem nikdy nepoznal. Těch pár slov, které jsem ji řekl, několikrát v učení. V době, kdy tebe jsem ještě neznal. Ani jsem ještě netušil, že my dva bychom se mohli někdy setkat. Tak jsem ji pronášel milostné básně. Psal jsem ji povídky, milostné. Jak jinak. To vše jsem prováděl v duchu. Ve skutečnosti jsem se jen smál. Smál jsem se sám sobě, nejhorší smích, který může být.
Viera, kousek mého života. Musím uznat, že nejspíše větší než jsi byla ty. Ale věř, že ty jsi tam také, protože láska nedokáže umřít. Může ji jen na několik chvil přebýt nenávist, ale vždy se za nějaký okamžik opět objeví. Jde jen o to nechat tomu správný čas, těch několik málo hodin, či dní, či let.
Už se mi zavírali oči, když jsem ji slíbil lásku. Jejímu obrazu, který se mi zjevil na několik posledních vteřin mého života. Stačilo to vše na to, abych řekl „ Miluji tě.“ A pak jsem upadl a tma objala tak laskavě mé tělo. Začala ho pomalu, ale vroucně laskat a já jsem se nechal unášet jejím uměním.
Pak jsem se probudil. O několik metrů dále a k tomu ještě bez těla. Cítím, že jsme jen mysl, dokonce to vím, protože jsem se i otočil a uviděl jsem vlastní tělo jak tam v pohodě ve sněhu leží.
Merylin, ty jsi byla jediná, ale ne první.
Merylin, ty jsi se vrátila po mostu, který si sama sobě znovu postavila. Víš, že ty slova, které jsem ti kdy řekl nebyla skutečná. Že to všechno, může se to zdát divné, ale byl jen sen. Protože skutečnost neexistuje.
Víš Merylin, klekni na kolena, tam v dálce, kam mé oči a ani duše nedohlídne a řekni mi prosím to co jsem od tebe chtěl slyšet.
Merylin, nebuď má láska, nebuď tak zlá. Vždyť víš, že já tě miluji a že tě mám rád. Ale sny jsou pouze sny. Kdo se zamiluje do snu může se zbláznit.
Máš pravdu, vidím jak říkáš, že já jsem už stejně zbláznil a že není už co řešit, ale věř, blázen se chová jinak. Všechno co kdy udělám má svůj úděl, všechno co bylo uděláno, mělo být uděláno. I smrt někoho je jen úděl, všechno spěje ke společnému splynutí našich všech těl.
Jednou to už zde nebudeme to přijde. Obloha se zatáhne, stejně jako se zatáhla má mysl a nastane NIC.
Víš Merylin, tam se totiž setkáme. Všichni tři. Ty, já a Viera. A nebude záležet na tom, kdo z nás je vymyšlený a kdo skutečný, protože tam kam dojdeme je vše možné.
Pojď ke mně Merylin, a i ty Viero, pojďte slečny budeme si užívat našeho bídného života. Vždyť zítra už nemusí být.

Tak jen se vznáším, jen jako myšlenka, kousek od místa, kde jsem zemřel. Kde nastal můj konec. Dívám se na to místo tisíce a tisíce let. Nikdo už nikdy nepřišel. Jen já a mé plesnivějící tělo.
Napřáhl jsem ruku, obě Vás chytám okolo boků a pomalu, jak jen se myšlenka může pohybovat vykračujeme. Jdeme kupředu, ničeho se nebojíme, vždyť nás čeká jen smrt, naše láska a naše duše už budou navždy spolu.
Na našich tvářích hraje úsměv. Dny se pomalu krátí a na zem padá tma. Už přichází ten konec, který jsem od začátku už očekával.

NIC…

Jen jediná možnost,
sny přece neexistují,
proč se mi tedy zdáš,
má lásko v bílém oděna…