Modro-Mokrá ..

Omývala ploutve,brýle,šnorchl proudem vody a stála v plážové umývarce jako přikovaná."Paní co tady děláte?Už vás pozoruji hodnou chvíli.. víte sladké vody tady není moc musíme s ní šetřit.Není vám něco?Je vám dobře"
"Odpuste trochu jsem se zamyslela.Je mi dobře,nebojte.."
"Nechcete doprovodit opravdu se mi nezdáte""Děkuji jste laskavý ale opravdu je mi fajn..možná až moc"Stařík jen zakroutil hlavou a nechápal."Ta je ale divná,oči se ji lesknou slzami a přitom v nich má slunce."Počkat slunce...kde jen takové oči plné svitu a jiskřiček viděl..Byl si teď skoro jistý nepotkal ji poprvé.Zatáhl pořádně kohoutek pitné vody a šel ke své chatě,kde trávil rok co rok celé prázdniny od té doby,co ho opustila žena.Nezoufal si i když ji měl doopravdy rád..ale nějak se jim spolu přestalo dobře žít..a byli oba jak vě vězení.Koupil si tuhle chajdu aby nemusel trávit léto v jednopokojové městské špelunce,kterou si po rozvodu ze zbylých pár peněz koupil.Občas sem za ním přijel jeho syn se ženou a vnučkou a trávili tady pohodové prázdniny.
To si brával malou Cácorku na dlouhé ranní procházky po pobřeží..Cácorka pusu nezavřela a všechno pro ni bylo nové.Měl to rád tahleta rána s jeho Cácorkou,nalévala do něj energii..
"Počkat rána s Cácorkou ..to mi něco připomíná ale co"
"Už vím"A najednou už věděl..kde ji viděl tu ženu z rána z umývárny.. tu ženu se sluncezatměním v očích....
Bylo to na jedné z jejich ranních procházek s Cácorkou...
Vycházeli brzy,když slunce ještě bylo v zavinovačce..aby včas došli nahoru na skálu odkud s ní chtěl pozorovat zázrak svítání."Dědo dědečku,koukej támhle se někdo topí" volala na něj Cácorka...spěchal na to místo kde se vířila voda jako v hrnci s bublající vodou."Topí ?ale jdi ty,to asi nějaké větší ryby si ráno hrají na mořské víly a perou se a dovádí.Pojd půjdeme blíž,pro jistotu se podíváme"
Ještě tam ani nedošli a staříkovi bylo jasné že to ryby nejsou.Voda byla i dnes průzračná a pod hladinou se prali dva potápěči,nebo něco lovili.Pro jistotu přidal do kroku, kdyby bylo potřeba zasáhnout.Když přišlis Cácorkou o něco blíž,uviděli dva dospělé lidi pod vodou.Ale neprali se.."A dědó co to tam ti potápěči dělají ?"Stařík se zarděl..trošku mu došla slova.Hlavou mu proletělo jako létavice sluneční světlo..a v něm ta rána... proti němu ještě dnes viděl pevnou a přitom ženství nepostrádající postavu jak na něj mává ploutvemi."Eh Cácorko " snažil se jí otočit a vydat na druhou stranu.."Ti potápěči si tam hrají na Delfíny víš, to je taková hra."Tak tam půjdeme taky,dědó já chci hrát s nimi""Nene malá,tuhle hru hrají jen dva víš,ti ostatní by se jim tam jen pletli."Na chvili se zastavil, aby se vydýchal..co mu to vzalo dech? snad pár kroků rychlejší chůze?Podivně ho sevřelo u srdíčka ale nebolelo to.... Naopak..i po těch letech vždycky ,když si vzpomene, musí se na chvíli zastavit.. zavřít oči a znovu si vychutnat ty přenádherné chvíle..

Sluníčko se i tehdy jen před chvílí vyhouplo
z moře, pláže byly zatím liduprázdné. Vraceli se
úzkým chodníkem vyšlapaným nad zátokou,
v rukou drželi ploutve a masky se šnorchlem.
Pokradmu pokukoval, jak se jí ve vlasech,
na ramenou a na zádech třpytí kapičky slané
vody. Moc rád by ji objal, jako to udělal
před několika minutami v chladivé modři
(sám sobě nalhával, že to bylo jen vlivem
síly okamžiku). A nebo alespoň položil
ruku kolem jejího pasu, jen na chviličku.
Věděl, že už nesmí, věděli to oba. Jakoby
mimochodem při chůzi občas zavadil o její
ruku. U pasu se mu houpala síťka s mušlemi,
které nalovil. Pro ni a pro její holčičku....

"Dědó je ti něco? nestihnem to, pojd honem"zaštěbetala Cácorka a probrala ho ze vzpomínek.Stařík přidal do kroku aby dohnali zdržení a stihli s Cácorkou zalehnout do trávy na kopci a mohli si i dnes vyfotit svítání.
Kolik let už ho takhle fotí..Každé ráno.On svítání a ona západ sluníčka .Ona život na horách a jejich krásy..
A on..život u moře.Občas si je vymění,bez zbytečných slov.Jen obrázek a někdy malá básnička.Nic víc.I teď po letech otvírá majlík s podivným chvěním u srdíčka.Bude tam nebude..Když není jako by pršelo.A když je klidně může pršet...Má totiž svoje soukromé kapesní sluníčko..
Stihli to jen tak tak.Udýchaní lehli do trávy,ale to už sluníčko vystrkovalo nezbedně nádherné paprsky."Koukej Cácorko vidíš..pro tohle žijeme...""Dědo a když jde sluníčko spinkat tak nežijeme ?""Jo ty zvědavko,zvědavá, to víš,že žijeme ale když nás občas alespon nachvilinku můžou pohladit paprsky..žije se nám o mnoho krásněji víš"."A ted už pššš Cácorko"Slunce vstává.
"A dědo, proč mi říkáš Cácorko , když jsem Jenny?"
"Někdy ti to povím.. ale ted už doopravdy tichoučko ju"
Objal ji kolem krku ..
Pevně stiskl mušličku v kapse..
A do očí mu vstoupilo samo moře...
Ve stejnou chvíli, kdy vyšlo slunce se rozhodl..