Tatínku..

Tatínku....
Jako malá jsem tě milovala, byl jsi mou oporou, mým milovaným tatínkem... Alespoň jsem si to myslela. Jak jsem rostla, ten růžový svět kolem mě se roztříštil a já spatřila všechno to zlo. To zlo okolo tebe, nás, a ty jsi byl jeho vládcem.
Milovala jsem tě, tatínku...
Pořád, i když jsem viděla, jak mého brášku mlátíš. Nechápala jsem to, byla jsem příliš malá. Jakmile jsem ale povyrostla, pochopila jsem, co jsi doopravdy za zrůdu. Niky nezapomenu na ten moment, jak jsi mého brášku praštil tak silně, že se spotácel k zemi. V tu chvíli jsem doopravdy poznala, co je to nenávist! A chuť ublížit, pomstít se za milovaného člověka. Vrhla jsem se na tebe a malýma ručičkama ti bila do břicha, nesouvisle jsem křičela, brečela, ale maminka nikde nebyla, nepřišla na pomoc. A víš proč, tatínku? Protože byla v blázinci, kvůli tobě! To ty jsi ji tam přivedl.
Nenávidím tě, tatínku...
Už je to dlouho, co cítím tenhle skličující pocit. Rostu a on se mnou. Každý kousíček mého těla, každá buňka, každý milimetr mé kůže pociťuje nesnesitelnou nenávist.. Nenávist k tobě. Doufám, že jsi šťastný. Naše rodina nebyla nikdy rodinou, víš to, zavinil jsi to! Všechno!
Už nejsem hloupá, tatínku...
Už dávno ne, už dávno nemám ráda koně... Ani to nevíš, protože se nezajímáš. Už dlouho nejsem malinká holčička, kterou jsi si vysnil. A nikdy nebudu, po zbytek mého života k tobě budu cítit nenávist! Horoucí, naplnující. Těším se, až shniješ v pekle, až se tvoje kosti budou smažit a tvoje tělo bude páchnout! Až pocítíš bolest a prázdnotu. Až konečně pochopíš, co jsi za sraba a za zrůdu! Chci být u toho, stát u tebe a plivnout ti do obličeje! Vidět tvé slzy ponížení, vidět tě prosit, abych odpustila. Ale je pozdě, tatínku, já ti nikdy neodpustím. Nechci, víš? Chci se ti smát, vysmívat do unaveného starého obličeje. Kopnout si do tvého těla a vyřvat do světa, co jsi mně a mé rodině za ta léta provedl! Vyřvat do světa, jak moc tě nenávidím!! Nikdy js nebyl můj tatínek, vždycky jsi pro mě byl kretén! Nic si pro mě neudělal z čisté otcovské lásky, šel si se mnou někam jen proto, že jsi musel! Držela jsem se dlouho, dvanáct let. Chránila rodinu a všehnu tu tíhu brala na sebe, všechnu tu bolest a všechny ty potrhané nervy. Ale tentokrát jsi to přehnal!
Už nikdy nebudeš vyhrožovat mé mamince! Té ne! Rozumíš, ty špíno?! Jsi jen šváb, o kterého nikdo nestojí, kterého nikdo nemá rád! A víš proč? Protože si to zasloužíš. Ještě jednou uvidím, ba byť uslyším, že vyhrožuješ mé mamce smrtí a zmlácením, tak já přísahám! Že tě nemine krutý trest! Nepřej si mě vidět jako opravdového zmetka! Rád mě tak oslovuješ, jen si posluž! Ale až jím opravdu budu, tak to dopadne tak, že budeš ležet na zemi -zakrvácený- a budeš prosit o slitování svoji malinkou holčičku! Aby tě ušetřila a nechala tvůj ubohý život být. A víš co ti odpovím, tatínku?
"Sbohem!" a dorazím tě! Budu se dívat na kaluž tvé hnusné a zvrácené krve! Budu se dívat a smát se! Smát se ti, že jsi pošel! Pošel jak nějaký dobytek! Pomsta dokonána, tvé mrtvé tělo leží na špinavé zemi, jsi rozpáraný, pochroumaný, zlomený! A já? Já jsem konečně svobodná! Už nikdy více žádná tyranizace! Už nikdy. Doufám, že mě z toho pekla slyšíš, protože až tam přijdu já, tak bude řada na druhém kole.
Vím, že shniju v pekle stejně jako ty, ale budu mít něco, cos ty nikdy neměl. Duši.
Sbohem, tatínku.